Jedenácté přikázání

„A hlavní věc, blázni se nesměj dráždit! Jenom né dráždit!“ Úvod byl vyloženě slabý, vítání 20. století nudilo. Ani po objevení „zloděje“ (aneb jak získat nevěstu snadno a rychle) se moc zábavy nekonalo. Ale čím bláznivější postupně film byl, tím se přidávalo i na humoru. A nakonec se z toho vyklubala docela zábavná crazy komedie. Haas vydávající svou manželku za dceru, převlékající se do ženských šatů a vymáhající si „satisfacky“ baví asi nejvíc, ale za zmínku stojí i nebohý „otec“ Plachta slaňující do ehm, bezedné propasti, rozdávačný „praděda“ Pištěk („Ale to nepadá na váhu teď!“) či asi ze všech nejpotrhlejší postava, Tréglův Bartoloměj Pecka (balancující na hranici vtipu a trapnosti). Když pominu hluchá místa (vede půlnoc zalitá měs…denním světlem), na ty slabší 4* to ještě bude. „Slavně tady přísaháme, že v mládenectví setrváme. Kdo však přísahu tu zruší, tomu uřežeme uši. Ostříháme fousy, vlasy, chodit bude bez příkrasy. Přísaháme tady krátce, kdo se ožení je zrádce. Nad tím zlomili jsme hůl, kdo se ožení, je…zrádce, jak jsem řek.“ (13.10.2019)

" Nežeňme se, nežeňme se, hop héééj, nežeňme se, nežeňme se, hop héééj!!! " Tahle kultovní písnička z úst třech starých mládenců v podání Hugo Haase, Jindřicha Plachty a Jiřího Plachého jsou absolutně kouzelné! No a když se jeden z nich natajmo ožení (Hugo Hass) a svoji ženu (Jiřina Štěpničková) před svými dvěma kamarády vydává za svou dceru, je o zábavu sakramentsky postaráno! Tolik výborných situací, hlášek a vynikajících rolí všech dalších skvělých herců dělají z této veselohry opravdu nestárnoucí srandu, u které se vždycky, ale opravdu vždycky od srdce zasměju! " My jsme spolu domluvili pane nadporučíku, vy mi dáte satisfacky!! " Hahahahaha, prostě neskutečnej kult!!! (09.02.2013)

Je takřka nepsaným pravidlem, že mnohé z úspěšných divadelních inscenací jsou záhy následovány svým filmovým ztvárněním. Obdobná praxe nabývala čilého zájmu již v období třicátých let, kdy filmoví režiséři a producenti bedlivě sledovali každé zahájení divadelní sezóny předních pražských scén. Šamberkova satirická fraška, strefující se v milimetrové přesnosti do šosácké a prudérní společnosti přelomu století, se na repertoáru pražského Národního divadla poprvé objevila v rámci speciálního silvestrovského představení (1933) a čítala potom několik úspěšných repríz. Není tedy divu, že krátce poté se Šamberkův majstrštyk stěhoval do filmových ateliérů na Barrandově. Originalní, jemně ironizující humor filmu vtiskl především výjimečný Hugo Haas v roli nešťastného notáře Voborského, dohnaného svými povedenými kumpány k sofistikovaným lžím a přetvářkám. Jiřinu Šejbalovou, která kralovala jevištnímu nastudování, vystřídala v hlavní ženské roli tehdy třiadvacetiletá Jiřina Štěpničková, která vyvrátila mnohé z předem vyřčených kritických úšklebků a dokázala především sama sobě, že obstojí v konkurenci s přímočarým Haasem a dalšími velikány českého herectví. Nemalý podíl na úspěchu filmu má vedle Fričova rozvážného režijního vedení také nekompromisní Otakar Vávra, který tehdy působil zatím ještě coby scénárista a autor experimentálních avantgardních snímků, a celá plejáda vynikajících hereckých osobností v čele s Jindřichem Plachtou, Václavem Tréglem, Theodorem Pištěkem či Karlem Hašlerem. Vědomí, že bezmála osmdesát let staré filmové příběhy si stále získávají nové obdivovatele a stávají se legendárními, to jest nesmrtelnými, se zdá být dostatečnou satisfakcí pro všechny zúčastněné. (03.10.2008)

Scénář: Emil Artur Longen a Otakar Vávra. Hudba: Karel Hašler (který zde i hrál), navíc skvěle herecké obsazení téměř ve všech rolích, i v těch téměř epizodních..Vzpomeňme si spolu např. na utlačovaného manžela Cafourka kterého ztvárnil Alois Dvorský.? Už to samo o sobě, a třeba ještě víc představuje a zajišťuje jistý úspěch a nevšední filmový zážitek. Nejlepší scény ? Tak určitě ta nakonec v podobě falešného a záhy nefalšovaného požáru pod vedením zmateného Bartoloměje Pecky (výborný Václav Trégl). A pak také ta kdy Emanuel Středa (Jindřich Plachta) vylejzá z okna, a kdy už je prakticky na zemi tak stále pod sebou hledá pevnou zem ! Na rozdíl od něho, já vím že stojím pevně na zemi, no spíš tedy sedím a dávám za lepší 3*. Kostýmové filmy, navíc z počátků našeho století ty já rád. (14.01.2007)

Snad je to mou hloupostí, snad je to jen tím, že jsem mnoho prvorepublikových a protektorátních komedií zhlédl v krátkém sledu, nicméně mi tato filmová období až na vzácné výjimky mnoho příjemných zážitků nepřinesla. Po asi třech filmech jsem dospěl k cynickému závěru, že správná komedie pro pamětníky nutně obsahuje nasledující prvky: dobový šlágr, svatbu nebo alespoň její příslib do budoucna, záměnu osob a konverzační humor, který je sice vybraný, ale nemá břit. To vše se musí vejít do méně než 90 minut. Je téměř příznačné, že ve většině z těch pro mě lepších "prvorepublikovek" jeden či více těchto prvků chybí. Není to však případ Jedenáctého přikázání, které své "povinnosti" dokázalo splnit v rekordně krátké době, což je na jednu stranu dobře, žel v ušetřené době se k nim z radosti nad dobře vykonanou prací neustále vrací. Nu, nepobavil jsem se. Slabé **. (05.01.2009)