Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Veselé příhody tří starých mládenců, jedné utajené manželky a potrhlého velitele ostrostřelců... Oslavou příchodu nového – dvacátého – století začíná rozmarná komedie podle stejnojmenné frašky Františka Ferdinanda Šamberka, jehož jméno je spojeno se zakladatelskou generací Národního divadla. Napsal na čtyřicet titulů oblíbených veseloher a největšího ohlasu zaznamenalo právě Jedenácté přikázání, příběh o utajené ženitbě zapřisáhlého starého mládence. Její humor i znamenitě řešená situační komika inspirovaly i filmaře. První verzi natočil v roce 1925 režisér Václav Kubásek podle silvestrovského představení Vinohradského divadla. Zvukovou verzi natočil o deset let později Martin Frič, na scénáři výtečné komedie se podílel E.A.Longen a Otakar Vávra. Hlavní roli c.k. notáře Voborského, který pro lásku ke sličné měšťanské dcerce zradí přísahu, že se nikdy neožení, hrál v obou přepisech Hugo Haas. Zatajovanou manželku pak ve Fričově adaptaci Jiřina Štěpničková, veselé kumpány Jindřich Plachta a Jiří Plachý, potrhlého ševce Václav Trégl a jeho energickou ženu Eližbětu Ella Nollová. (Česká televize)

(více)

Recenze (54)

Karlos80 

všechny recenze uživatele

Scénář: Emil Artur Longen a Otakar Vávra. Hudba: Karel Hašler (který zde i hrál), navíc skvěle herecké obsazení téměř ve všech rolích, i v těch téměř epizodních..Vzpomeňme si spolu např. na utlačovaného manžela Cafourka kterého ztvárnil Alois Dvorský.? Už to samo o sobě, a třeba ještě víc představuje a zajišťuje jistý úspěch a nevšední filmový zážitek. Nejlepší scény ? Tak určitě ta nakonec v podobě falešného a záhy nefalšovaného požáru pod vedením zmateného Bartoloměje Pecky (výborný Václav Trégl). A pak také ta kdy Emanuel Středa (Jindřich Plachta) vylejzá z okna, a kdy už je prakticky na zemi tak stále pod sebou hledá pevnou zem ! Na rozdíl od něho, já vím že stojím pevně na zemi, no spíš tedy sedím a dávám za lepší 3*. Kostýmové filmy, navíc z počátků našeho století ty já rád. ()

Marthos 

všechny recenze uživatele

Je takřka nepsaným pravidlem, že mnohé z úspěšných divadelních inscenací jsou záhy následovány svým filmovým ztvárněním. Obdobná praxe nabývala čilého zájmu již v období třicátých let, kdy filmoví režiséři a producenti bedlivě sledovali každé zahájení divadelní sezóny předních pražských scén. Šamberkova satirická fraška, strefující se v milimetrové přesnosti do šosácké a prudérní společnosti přelomu století, se na repertoáru pražského Národního divadla poprvé objevila v rámci speciálního silvestrovského představení (1933) a čítala potom několik úspěšných repríz. Není tedy divu, že krátce poté se Šamberkův majstrštyk stěhoval do filmových ateliérů na Barrandově. Originalní, jemně ironizující humor filmu vtiskl především výjimečný Hugo Haas v roli nešťastného notáře Voborského, dohnaného svými povedenými kumpány k sofistikovaným lžím a přetvářkám. Jiřinu Šejbalovou, která kralovala jevištnímu nastudování, vystřídala v hlavní ženské roli tehdy třiadvacetiletá Jiřina Štěpničková, která vyvrátila mnohé z předem vyřčených kritických úšklebků a dokázala především sama sobě, že obstojí v konkurenci s přímočarým Haasem a dalšími velikány českého herectví. Nemalý podíl na úspěchu filmu má vedle Fričova rozvážného režijního vedení také nekompromisní Otakar Vávra, který tehdy působil zatím ještě coby scénárista a autor experimentálních avantgardních snímků, a celá plejáda vynikajících hereckých osobností v čele s Jindřichem Plachtou, Václavem Tréglem, Theodorem Pištěkem či Karlem Hašlerem. Vědomí, že bezmála osmdesát let staré filmové příběhy si stále získávají nové obdivovatele a stávají se legendárními, to jest nesmrtelnými, se zdá být dostatečnou satisfakcí pro všechny zúčastněné. ()

Reklama

Skip 

všechny recenze uživatele

Dost vydařená komedie, i když o něco málo horší něž ty nejlepší Haasovy kousky jako třeba Ať žije nebožtík nebo Mravnost nade vše. Kdybych měl vypíchnout něco z tohoto filmu, co mě obzvlášť pobavilo, pak by to bylo "slanění" Jindřicha Plachty z okna, nebo vyhláška o tom, že je zakázáno chodit po náměstí s povozy taženými dobytkem, neboť "je nevhodné, aby se po rynku dámy procházely ve společnosti volů a pánové ve společnosti krav". ()

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

„A hlavní věc, blázni se nesměj dráždit! Jenom né dráždit!“ Úvod byl vyloženě slabý, vítání 20. století nudilo. Ani po objevení „zloděje“ (aneb jak získat nevěstu snadno a rychle) se moc zábavy nekonalo. Ale čím bláznivější postupně film byl, tím se přidávalo i na humoru. A nakonec se z toho vyklubala docela zábavná crazy komedie. Haas vydávající svou manželku za dceru, převlékající se do ženských šatů a vymáhající si „satisfacky“ baví asi nejvíc, ale za zmínku stojí i nebohý „otec“ Plachta slaňující do ehm, bezedné propasti, rozdávačný „praděda“ Pištěk („Ale to nepadá na váhu teď!“) či asi ze všech nejpotrhlejší postava, Tréglův Bartoloměj Pecka (balancující na hranici vtipu a trapnosti). Když pominu hluchá místa (vede půlnoc zalitá měs…denním světlem), na ty slabší 4* to ještě bude. „Slavně tady přísaháme, že v mládenectví setrváme. Kdo však přísahu tu zruší, tomu uřežeme uši. Ostříháme fousy, vlasy, chodit bude bez příkrasy. Přísaháme tady krátce, kdo se ožení je zrádce. Nad tím zlomili jsme hůl, kdo se ožení, je…zrádce, jak jsem řek.“ ()

Subjektiv 

všechny recenze uživatele

Snad je to mou hloupostí, snad je to jen tím, že jsem mnoho prvorepublikových a protektorátních komedií zhlédl v krátkém sledu, nicméně mi tato filmová období až na vzácné výjimky mnoho příjemných zážitků nepřinesla. Po asi třech filmech jsem dospěl k cynickému závěru, že správná komedie pro pamětníky nutně obsahuje nasledující prvky: dobový šlágr, svatbu nebo alespoň její příslib do budoucna, záměnu osob a konverzační humor, který je sice vybraný, ale nemá břit. To vše se musí vejít do méně než 90 minut. Je téměř příznačné, že ve většině z těch pro mě lepších "prvorepublikovek" jeden či více těchto prvků chybí. Není to však případ Jedenáctého přikázání, které své "povinnosti" dokázalo splnit v rekordně krátké době, což je na jednu stranu dobře, žel v ušetřené době se k nim z radosti nad dobře vykonanou prací neustále vrací. Nu, nepobavil jsem se. Slabé **. ()

Galerie (9)

Zajímavosti (2)

  • Na scénáři se podílel režisér Otakar Vávra, čímž si získal všeobecné uznáni mezi profesionálními scenáristy. (kosticka7)
  • Hugo Haas měl ve svém vídeňském bytě „sentimentální oltář“ tvořený z fotografií těch událostí z jeho života, na které rád vzpomínal a které se mu navždy vryly do paměti. Jedna z fotografií byla právě z tohoto filmu, konkrétně fotografie ze svatební scény v kostele, kde je po boku Jiřiny Štěpničkové. Připomínala mu dobu, kdy byli oba mladí a kdy se jeden druhému líbili. Toto vzpomínání Hugo Haase je možno vidět v televizním dokumentu Na návštěvě u Hugo Haase z roku 1968. (Luxocculta)

Reklama

Reklama