Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Vše začíná během silvestrovské oslavy příchodu dvacátého století, kdy se v jednom nočním podniku sejdou tři přátelé. Notář Jiří Voborský, úředník Emanuel Střela a nadporučík Miloslav Jičínský. Ve stejném podniku slaví také Florián a Veronika Králíčkovi se svými dvěma dcerami Emmou a Julií. Když se Králíčkovi ráno doma probudí, najdou v Emmině pokoji spícího muže - Voborského. Otec prohlásí, že notář tím kompromitoval jejich dceru a proto se s ní musí oženit. Voborský kategoricky odmítá, ale jen do chvíle, než zjistí, že jde o dívku, která se mu líbila na silvestrovské zábavě. Po svatbě jedou novomanželé na venkov v naději, že tam budou sami. Už večer však nečekaně přichází Voborského přátelé. Kdysi si vzájemně přísahali, že se nikdy neožení a proto jim Jiří představí Emmu jako svou dceru. Situace se komplikuje nejen složitým předivem lží a výmluv, ale také příchodem rodiny Králíčkovy. Střela navíc ze záplavy lží nabude přesvědčení, že Emma není dcerou Voborského, ale jeho. Zmatky pokračují, když se Jičínský zamiluje do Julie, ale Voborský se domnívá, že mu jde o Emmu. Zkrátka zmatek nad zmatek. Tento námět byl již v českém filmu zpracován Václavem Kubáskem v roce 1925. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (50)

Subjektiv 

všechny recenze uživatele

Snad je to mou hloupostí, snad je to jen tím, že jsem mnoho prvorepublikových a protektorátních komedií zhlédl v krátkém sledu, nicméně mi tato filmová období až na vzácné výjimky mnoho příjemných zážitků nepřinesla. Po asi třech filmech jsem dospěl k cynickému závěru, že správná komedie pro pamětníky nutně obsahuje nasledující prvky: dobový šlágr, svatbu nebo alespoň její příslib do budoucna, záměnu osob a konverzační humor, který je sice vybraný, ale nemá břit. To vše se musí vejít do méně než 90 minut. Je téměř příznačné, že ve většině z těch pro mě lepších "prvorepublikovek" jeden či více těchto prvků chybí. Není to však případ Jedenáctého přikázání, které své "povinnosti" dokázalo splnit v rekordně krátké době, což je na jednu stranu dobře, žel v ušetřené době se k nim z radosti nad dobře vykonanou prací neustále vrací. Nu, nepobavil jsem se. Slabé **. ()

Marthos 

všechny recenze uživatele

Je takřka nepsaným pravidlem, že mnohé z úspěšných divadelních inscenací jsou záhy následovány svým filmovým ztvárněním. Obdobná praxe nabývala čilého zájmu již v období třicátých let, kdy filmoví režiséři a producenti bedlivě sledovali každé zahájení divadelní sezóny předních pražských scén. Šamberkova satirická fraška, strefující se v milimetrové přesnosti do šosácké a prudérní společnosti přelomu století, se na repertoáru pražského Národního divadla poprvé objevila v 33. roce v rámci silvestrovského představení a čítala potom několik úspěšných repríz. O dva roky později začala v barrandovských ateliérech vznikat v pořadí již druhá filmová adaptace Šamberkova majstrštyku. Originalní, jemně ironizující humor a jakoby jiný rozměr vtiskl filmu především výjimečný Hugo Haas v roli nešťastného notáře Voborského, dohnaného svými povedenými kumpány k sofistikovaným lžím a přetvářkám. Jiřinu Šejbalovou, která kralovala jevištnímu nastudování, vystřídala v hlavní ženské roli tehdy třiadvacetiletá Jiřina Štěpničková, vycházející star s výrazným dramatickým rejstříkem. Účast ve Fričově komedii totiž naznačila leccos z jejích skrytých možností. Štěpničková prostřednictvím tohoto snímku vyvrátila mnohé z předem vyřčených kritických úšklebků a dokázala především sama sobě, že obstojí v konkurenci s přímočarým Haasem a dalšími velikány českého herectví. Nemalý podíl na úspěchu filmu mají vedle Fričovy rozvážné režie také osobnost Otakara Vávry, který tehdy působil zatím ještě coby scénárista a autor experimentálních avantgardních snímků, a celá plejáda vynikajících hereckých individualit v čele s Jindřichem Plachtou, Václavem Tréglem, Theodorem Pištěkem a Járou Kohoutem. Vědomí, že bezmála osmdesát let staré filmové příběhy si stále získávají nové obdivovatele a stávají se legendárními, to jest nesmrtelnými, se zdá být dostatečnou satisfakcí pro všechny zúčastněné. ()

Reklama

topi 

všechny recenze uživatele

" Nežeňme se, nežeňme se, hop héééj, nežeňme se, nežeňme se, hop héééj!!! " Tahle kultovní písnička z úst třech starých mládenců v podání Hugo Haase, Jindřicha Plachty a Jiřího Plachého jsou absolutně kouzelné! No a když se jeden z nich natajmo ožení (Hugo Hass) a svoji ženu (Jiřina Štěpničková) před svými dvěma kamarády vydává za svou dceru, je o zábavu sakramentsky postaráno! Tolik výborných situací, hlášek a vynikajících rolí všech dalších skvělých herců dělají z této veselohry opravdu nestárnoucí srandu, u které se vždycky, ale opravdu vždycky od srdce zasměju! " My jsme spolu domluvili pane nadporučíku, vy mi dáte satisfacky!! " Hahahahaha, prostě neskutečnej kult!!! ()

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

„A hlavní věc, blázni se nesměj dráždit! Jenom né dráždit!“ Úvod byl vyloženě slabý, vítání 20. století nudilo. Ani po objevení „zloděje“ (aneb jak získat nevěstu snadno a rychle) se moc zábavy nekonalo. Ale čím bláznivější postupně film byl, tím se přidávalo i na humoru. A nakonec se z toho vyklubala docela zábavná crazy komedie. Haas vydávající svou manželku za dceru, převlékající se do ženských šatů a vymáhající si „satisfacky“ baví asi nejvíc, ale za zmínku stojí i nebohý „otec“ Plachta slaňující do ehm, bezedné propasti, rozdávačný „praděda“ Pištěk („Ale to nepadá na váhu teď!“) či asi ze všech nejpotrhlejší postava, Tréglův Bartoloměj Pecka (balancující na hranici vtipu a trapnosti). Když pominu hluchá místa (vede půlnoc zalitá měs…denním světlem), na ty slabší 4* to ještě bude. „Slavně tady přísaháme, že v mládenectví setrváme. Kdo však přísahu tu zruší, tomu uřežeme uši. Ostříháme fousy, vlasy, chodit bude bez příkrasy. Přísaháme tady krátce, kdo se ožení je zrádce. Nad tím zlomili jsme hůl, kdo se ožení, je…zrádce, jak jsem řek.“ ()

Karlos80 

všechny recenze uživatele

Scénář: Emil Artur Longen a Otakar Vávra. Hudba: Karel Hašler (který zde i hrál), navíc skvěle herecké obsazení téměř ve všech rolích, i v těch téměř epizodních..Vzpomeňme si spolu např. na utlačovaného manžela Cafourka kterého ztvárnil Alois Dvorský.? Už to samo o sobě, a třeba ještě víc představuje a zajišťuje jistý úspěch a nevšední filmový zážitek. Nejlepší scény ? Tak určitě ta nakonec v podobě falešného a záhy nefalšovaného požáru pod vedením zmateného Bartoloměje Pecky (výborný Václav Trégl). A pak také ta kdy Emanuel Středa (Jindřich Plachta) vylejzá z okna, a kdy už je prakticky na zemi tak stále pod sebou hledá pevnou zem ! Na rozdíl od něho, já vím že stojím pevně na zemi, no spíš tedy sedím a dávám za lepší 3*. Kostýmové filmy, navíc z počátků našeho století ty já rád. ()

Galerie (9)

Zajímavosti (2)

  • Na scénáři se podílel režisér Otakar Vávra, čímž si získal všeobecné uznáni mezi profesionálními scenáristy. (kosticka7)
  • Hugo Haas měl ve svém vídeňském bytě „sentimentální oltář“ tvořený z fotografií těch událostí z jeho života, na které rád vzpomínal a které se mu navždy vryly do paměti. Jedna z fotografií byla právě z tohoto filmu, konkrétně fotografie ze svatební scény v kostele, kde je po boku Jiřiny Štěpničkové. Připomínala mu dobu, kdy byli oba mladí a kdy se jeden druhému líbili. Toto vzpomínání Hugo Haase je možno vidět v televizním dokumentu Na návštěvě u Hugo Haase z roku 1968. (Luxocculta)

Reklama

Reklama