Režie:
Pablo LarraínKamera:
Sergio ArmstrongHudba:
Carlos CabezasHrají:
Gael García Bernal, Alfredo Castro, Néstor Cantillana, Antonia Zegers, Jaime Vadell, Pablo Krögh, Amparo Noguera, Pedro Peirano, Sergio Hernández (více)Obsahy(1)
Píše se rok 1988 a René se vrací ze stáže v USA, kde se učil, jak dobře prodat coca colu, a hned se zapojuje do dění v rodném Chile. Povede totiž kampaň demokratických stran proti stárnoucímu despotickému generálovi. Snímek nominovaný na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film je lehkým, místy až groteskním pohledem na osmdesátá léta a především na to, že pravda je sice jenom jedna, ale abychom ji dokázali prodat, nesmíme ji lidem říkat úplně celou. (oficiální text distributora)
(více)Videa (9)
Recenze (58)
Nahlédnutí do posledních dnů dožívající pravicové diktatury, která už za pozměněné světové geopolitické situace nedokázala navenek ani směrem dovnitř legitimizovat svůj vyžilý a nikam nesměřující systém. A přesto její základy byly bohužel silnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Klid a pořádek, práce, třikrát denně jídlo a u někoho dokonce i možnost zaplatit studia dětem a lidé rázem začnou tolerovat i nějaká ta zmizení, vraždy, mučení atp. Smutný je v případě Chile nejen tento aspekt, ale vlastně i způsob, jakým byla (alespoň v nám předloženém filmu, jenž naneštěstí není daleko od pravdy) poražena. Demokracie je vlastně amorfní všechno a nic, fungující jen na základě primitivních emočních vzorců, jimiž se dá lehce člověkem manipulovat. A když demokracie zvítězí? Tak opět přijde na řadu výměnný obchod - za materiální blahobyt tolerance nerovností, chudoby, promarněných perspektiv a potenciálů těch dole atp. Proto závěr zamrazí i u obyvatel "svobodného světa" - demokracie je vlastně produkt, vytvářený (politickou) reklamní agenturou... ()
Těšil jsem se na historicky přesné drama ze světa Chile pod nadvládou zdejšího diktátora Pinocheta. Nečekal jsem ale, že tenhle film bude tak moc přesný, že se mě i obrazem bude snažit vpravit do tamních osmdesátých let. A je teda fakt, že historickou přesnost měl opravdu přísnou. Horší už to bylo s obrazem, kterej evokoval obraz těch nejhorších céčkových osmdesátkových filmů na těch nejvíc ošoupaných VHSkách, aby tak vytvořil dojem správné historické nálady. Upřít mu tedy originalitu v žádném případě nemohu, ale zase se musím přiznat, že zvyknout jsem si na tuto formu vyprávění taky nedokázal. Přeskakování jednotlivých scén a vědomý střih, jak za Bolševika, sice vypadá zajímavě, ale ve spojení s přesným historickým popisem i toho nejmenšího prdu řádové uklízečky tamního uskupení „No“, se jeví místy dost nudně. ()
Absence vztahu mezi reklamou a produktem. Nezáleží na tom, co reklama tvrdí: výrobek nebo politik ty vlastnosti vůbec nemusí mít. V Českém snu produkt vůbec neexistoval, přesto kampaň proběhla úspěšně. Říká Vít Klusák o filmu No v Lidovkách. Nejen o tom je NO. Také o nerovném vztahu diktatury a opozice. A o jednoduchou, ale jasnou linkou načrtnutém vztahu hlavní postavy s bývalou ženou a se svým ambivalentním šéfem. Skvělé jsou dobové klipy z kampaně. Přímočarý scénář jen radost pohledět. V Chille vznikl film, jakých u nás už mělo vzniknout X. Jako Pouta. No prostě nutná návštěva kina nebo povinný domácí filmový klub. Zvlášť pro lidi, kterým by mohla selhávat paměť nebo rozum... ()
úsilí o autentickou reminiscenci osmdesátých let, jakkoliv jde z principu o pouhé zdání, Larraín dovádí ad absurdum, tedy k naprosté dokonalosti, a i když se zdá, že mu obětoval i své obvykle stěžejní umělecké ambice a učinil jej svým prvořadým zřetelem, není to tak úplně pravdou. nápadná a snad do jisté míry i zcizující estetika videozáznamu, jaká na velkém plátně přirozeně působí notně nepatřičně, neslouží totiž jen k navození specifického diváctví, kombinujícího dokumentarizující a energetický modus, ba ani v první řadě. lze jí vysvětlovat především jako jednotící princip, díky nemuž všechny komponenty od původního materiálu po nevkusné reklamní koláže a stárnoucí archivní záznamy splývají v jednolitém, a proto nerušivém, a proto samo o sobě příjemném vizuálním toku. dokonce i úvodní titulky disponují charakteristickými žlutými a fialovými stíny a unikají přesnému zaostření, zatímco je mřížuje podivná textura zdánlivě způsobovaná archaickým technickým aparátem. těžko tedy vnímat stále méně a méně zřetelné hranice, například mezi uměleckou fikcí a kvazidokumentární rekonstrukcí, ale nade vše mezi neškodnou nezávaznou reklamou a politicky nabitou propagandou. čím méně znatelné jsou rozdíly v "řeči" reklamy a propagandy, tím silnější vyvstává nutkání se po nich tázat. odtud, z těchto otázek, pak pramení jiné emoce, kontrastní k lahodně sjednocené vizualitě - nejistota, nepokoj, zmatení, bezradnost. a tak nakonec není vůbec snadné ani pohodlné tento film plný paradoxů sledovat a už vůbec není lehké opájet se sebeklamem o vlastním diváckém nadhledu. ()
"Kdo neskáče je Pinochet" aneb příručka politického marketingu zasazena do zajímavého historického kontextu. U filmů s takovym tématem, který je dost úzce spjatý s jednim regionem neni snadný ho zpracovat tak, aby zaujalo i lidi, který o věci nemaj příliš znalostí. A to se tu povedlo. Bavilo mě to. Určitě pomohlo převedení tíživosti doby na osobní rovinu hlavního hrdiny. A když je jím navíc sympaták GGB... :-). Když se k tomu přičte koncept "80tky" s reálnými záběry té doby, chybělo jen málo k plný palbě. ()
Galerie (28)
Photo © Rialto Distribution
Zajímavosti (5)
- Rovnako ako dej filmu, tak aj jeho natáčanie prebiehalo na viacerých miestach v Čile, predovšetkým v metropole Santiago. V hlavom meste istú dobu žil a "nasával atmosféru" aj hlavný predstaviteľ, herec Gael Garcia Bernal. (MikaelSVK)
- Postava René Saavedru je voľne založená na Eugeniovi Garcíovi. Vo filme ho stvárnil mexický herec Gael García Bernal. (MikaelSVK)
- Pro navození dobové atmosféry a pro obrazový soulad s archivními záběry byly pro natáčení použity reportážní videokamery z 80. let Ikegami HL-79EAL, z nichž byl signál přes převodník nahráván do moderního rekordéru. (franta.zila)
Reklama