Holy Motors

Popravde k úplnému doceneniu (pokiaľ si nerobíte poznámky) HM by som dospel asi až po druhom pozretí. Pocitovo to na mňa ale fungovalo takmer dokonale a následne čiastočne aj intelektuálne a preto sa mi chce vo filme babrať stále ďalej. Že sa dočkám pána Merdeho znova som vopred nevedel a vlastne je aj šťastná náhoda, že som si Tokyo prednedávnom pozrel. Ako človek takmer neznalý Caraxovej tvorby ma týmto kontroverzným dielom, a jeho dnešným masterclassom na pôde VŠMU, navnadil na svoju staršiu tvorbu. Ten jediný starší film, ktorý som od Leosa videl, Milenci z PN, mi už dávno vyfučal z hlavy. HM je pre mňa dôkaz, že aj čistý art (alebo samozvaný art ak chcete) môže fungovať aj ako výborná komédia. (19.03.2018)

Otravný Artík. První čtvrtce bych dal co do zážitku 40 procent, druhé 30 procent, třetí 20 procent a čtvrté taky 20 procent. Ministerstvu vnitra by z toho vyšel nadfilm, ale ... Mám rád otevřený texty, ale čeho je moc, toho je příliš. Tohle je roztlemený jak dveře do chlíva. Meh (26.11.2012)

K obsahu Holy Motors si dopredu nepotrebujete nič zisťovsť. Aby ste sa však vyhli nejakému väčšiemu šoku, je dobré vedieť, na koho tvorbu sa chystáte a že na vás nečaká žiadny bežný filmový zážitok. Je to jeden z tých filmov, ktorý má schopnosť divákov dokonale polarizovať a súčasne otvára diskusie na tému tenkej hranice medzi artom-pseudoartom. Umenie však žiadne hranice nemá a občas je až smiešne, ako ich potrebujeme mať pri všetkom jasne definované. Tak ako je v nás odmalička programované, čo možno považovať za krásu a čo už je naopak ohavné. Carax spája tieto spoločensky nastavené protipóly do jedného obrazu a vytvára tak v našom mozgu dokonalý chaos. Okrem zopár scén, ktoré sú vizuálnou extázou, v nás naopak často vyvoláva skôr nepríjemné pocity. Cez niekoľko postáv (všetky hrá výborný Denis Lavant) hlboko preniká do nášho vnútra a vyťahuje z neho démonov, ktorí v nás väčšinou len ticho prebývajú. A to, čo sa derie na povrch, tá priama konfrontácia s pravdou, jednoducho nie je každému pochuti. Holy Motors otvára náruč otvorenému divákovi a milovníkovi filmu. Nevšedná francúzska snímka nostalgicky vzdáva hold remeslu herectva a samotnej kinematografii cez odkazy na staršie tituly, ktorých príbehy zasadzuje do čarovného Paríža a dopĺňa ich perfektnou hudbou. Jej dokonalú nadčasovosť v zachytení vyprázdnenosti a pocitoch samoty, dnešná doba ešte viac prehlbuje. Pre mňa je to presne dielo, ktoré definuje umenie a ktoré možno zaradiť do kategórie nadfilmov. Pretože aj keď už máte čo-to napozerané, otvorí vám úplne novú dimenziu sprostredkovania zážitkov. A pripomenie, prečo filmy tak veľmi milujete. (14.07.2021)

Až do poloviny naprosto dokonalá dramedie plná svěžích bizarních výjevů a skvělého proměnlivého herectví Denise Lavanta. Od vynikajícího intermezza už však jen fádní, a především nudná exhibice, která recykluje svůj vlastní koncept až na dřeň. Je to obrovská škoda, zvlášť, když má ten film velmi funkční a relativně srozumitelnou myšlenku a netrpí ani příznaky tvůrčí onanie. Zkrátka je to jen od půlky docela nuda, a to jsem od festivalového WTF roku 2012 tedy doopravdy nečekal. UPDATE o měsíc později: Z Holy Motors mi v paměti po měsíci zůstalo jen to nejlepší a retrospektivně i části, které nenadchly, působí alespoň velmi zajímavým dojmem. Hvězda nahoru a nemůžu se dočkat až to uvidím podruhé. Recenze zde 75% (KVIFF 2012) (04.07.2012)

HOLY MOTC RS. *** Jako tak často – varuji – můj komentář čtěte leda až poté, co jste film viděli. *** Ačkoli pokud jste si přečetli některou zdejší oficiální anotaci, jste už dílem stejně nahraní. *** Na YT visí dokonce oficiální video s „finální scénou filmu“, jsme-li u spoilerů, a je to fantasticky výmluvné, v řádu přístupu prostředních lidí k tvorbě každého génia, protože ve skutečnosti se o finální scénu nejedná, ta ve filmu následuje až pak. Jenomže si úplně čistě odmítli připustit, že by filmový opus vůbec mohl končit infantilním žvaněním mašinek, totiž limuzín :) Historie se (zase) opakuje, stejně jako bylo pověstně nepřípustné, aby Leos Janáček skončil operu proslovem koktavé žáby ;) *** Mnohem větší smůla je v tom, jak je film anotovaný zde na Čsfd – neuvěřitelným spoilerem, který předem jedním šmahem zboří celou tu jemně vystavěnou síť postupného odhalování, do níž se má divák nechat s rozkoší polapit, jelikož je divákem – naštěstí jsem to četla až pak, takže bylo na mně, kdy rozechvěle a nadšeně pojmu první podezření a kdy s úžasem a ďábelským chechotem pochopím, že ten člověk byl ve všech doposud viděných scénách „jenom“ hercem, a kdy se to znovu otočí s vědomím, že teprve tímhle herectvím se ve společnosti toho času po svém prodírá ke všem možným (i doposud nemožným a jinudy nedosažitelným) životním rolím člověka a ve všech scénách je tedy především živým, dokonale se života chápajícím, život nově dourčujícím – člověkem (ne pouhým hercem). *** Nejhlubší porozumění Leose Caraxe nepatří filmu, ale filmem životu, a proto může dokonale absorbovat film – zároveň tak obojí obsáhnout a překročit, dosáhnout dosud neexistujících možností filmu, a jimi života, a proto zároveň s obrovským vypětím, nejladnější elegancí i nejulehčenějším smíchem plným zmoudřelé, vážné radosti i nejčistšího, pořád nově se rodícího okouzleného nadšení. A to mluvím o monsieur Oscarovi, o Leosi Caraxovi, i o sobě. Krása. Film je znovu mrtev, ať zase žije film. *~ (23.11.2012)