Páter Thomas

Jestli provází mou pubertu nějaký výrazný filmový zážitek, pak jsou to scény z Pátera Thomase jako ta v níž je hrdinka pohřbena zaživa a potom co si rozedře prsty do krve škrábáním na víko rakve, ji málem prošpikuje krumpáč, kterým se jí pokouší z rakve vysvobodit její zachránce... nebo to vyblití vnitřností... nebo ten vrták... prostě braková italská klasika, ze které jsem ještě dneska posranej strachy... (26.02.2003)

Fulci ve svojí nejšpinavější podobě nikdy nevyhovoval každýmu, a nikdy se o to vlastně ani nesnažil. Následující brutality jako The Beyond nebo The House by Cemetery jenom potvrzovaly režisérovu kontroverznost a snahu vyvolat v divácích hlavně zhnusení, než strach. Někdo mu to žral, jiní mu na hlavu házeli špínu. Musí se mu však uznat, že všechny ty explicitní scény plné detailně nabodnutých očí, vyzvracených vnitřností nebo lidožravých pavouků s hororovou kinematografií pěkně otřásly. A pro mě to byl právě Páter Thomas, co mi otevřel brány do toho pravého filmového pekla. Tehdy jako osmiletý cucák, co měl za sebou leda tak první Noční můru v Elm Street nebo Tremors, jsem po tomhle začal koukat na ten hororovej svět úplně jinýma očima. A zůstalo mi to, díky bohu, do dneška. Mizerné hodnocení chápu, ale nostalgie mi nedovolí jinak, než nahodit plný barel. (06.09.2011)

Tento hit šťastných českých a slovenských vlastníků videopřehrávačů osmdesátých let, rozhodně nepatří k mistrovým nejpovedenějším kouskům. Ovšem vyčítat filmu scénáristické nedostatky v podobě logických lapsů, by bylo (a vhledem k reakcím uživatelů) i je zcela fatální chybou, vycházející z nepochopení a neznalosti jak Fulciho díla, tak i jeho osobnosti. Nahrazení lineární logiky logikou mozaikovu, bylo jedním z důležitých pracovních nástrojů tohoto velkého obdivovatele surrealistů (především pak Bunuela), stejně jako fascinace iracionálnem a temnotou nevědomí, vystupujících na povrch v podobě strachu z neznámého a nepochopitelného, obav z věcí a jevů, které se nachází mimo dosah vědecky zracionalizovaného a utříděného světa, který má zdánlivě pro vše svá uklidňující vysvětlení. Nicméně Paura nella cittè dei morti viventi obsahuje (alespoň dle mého názoru) dva přehmaty, které se měrou zásadní podepisují pod celkovou neuspokojivost snímku. Jsou to jednak výrazně nepovedené (až by se chtělo říct odfláknuté) gore efekty a takřka úplná absence pro Fulciho tolik typického černého humoru (jedna vrtačka v hlavě to nespraví). (13.04.2007)

Dneska už se tomu směju, řekla by Adina Mandlová a já jsem na tom stejně. Ale když jsem to krátce po s(a)meťáku viděl poprvé jako začínající puberťák, měl jsem z toho oči na vrch hlavy. A co si budem povídat, zvracení vnitřností a jiné chuťovky mají něco do sebe i dnes, v době trikové dokonalosti. Nostalgických 60% (10.05.2013)

Těžko uvěřitelná zhovadilost s pitomými dialogy a otřesnými herci. Na druhou stranu to ale vyznívá tak lacině a komicky, že jí to klidně odpustíte. No, řekněte sami, kde jinde uvidíte například rozzlobenného fotříka, co načape svoji dceru s místním debilem, jemuž záhy prožene soustruh hlavou? Nebo hrdinného novináře (co vypadá jako boží parodie na Rogera Moorea),který ve snaze vysvobodit zaživa pohřbenou ženu začne třískat do rakve krumpáčem? Nebo zombies s podivným zlozvykem skalpovat své oběti holýma (shnilýma) rukama? (18.06.2006)