Amatér

Na první pohled nenápadný snímek, který však v sobě skrývá obrovskou vrstevnatost a filmařskou genialitu. Kieslowski jen tak mimochodem rozplétá obrovské klubko filmového pásu a odhaluje nám tolik motivů, které méně vnímavý divák může lehce přehlédnout. Dostane se nám zkoumání obsese, sociálního odcizení, popisu společensko-politické situace, sebereflexe, či "pouze" vyznání lásky k filmu samotnému. Věřte, že tohle je jen zlomek toho, co lze v Amatérovi odhalit. Způsob, jakým je snímek natočen, může vzbuzovat dojem obyčejnosti, ale to je omyl. Právě tahle dokumentárně-amatérské forma je totiž důležitou složkou, která ještě více umocňuje zážitek a přibližuje nás k dobové realitě. Amatéra řadím o třídu výš, než například tématicky podobnou Zvětšeninu a v kontextu evropského filmu 70. let se jedná o jeden z absolutních vrcholů...Málem bych zapomněl na (jako vždy) famózní výkon Jerzyho Stuhra. 9/10 (20.08.2009)

Jedno ze základních děl polských filmů morálního neklidu, který přinesl Krzystofu Kieslowskemu zaslouženou pověst výjimečného filmaře. Film je ovlivněný Kieslowského dokumentaristickými kořeny, ale přesto ani na sekundu nenudí. Není to prvoplánově zábavná podívaná, spíš společensko-kritická sonda do života stagnujícího Polska konce 70. let. Zároveň je to pocta všem filmovým nadšencům, těm, kteří propadnou světu filmu a jsou mu ochotni hodně obětovat. Hrdina Filip tak propadne kouzlu zachycování světa kolem sebe na filmový materiál, že zaplatí za svou vášeň ztrátou rodinného zázemí a vážnými konflikty v zaměstnání i v soukromí se svými přáteli. Je to film o cenzuře a autocenzuře, kterou si každý filmový tvůrce za totality nosil v sobě a která konec konců v pozměněné podobě existuje v jakémkoli systému. Všude existují dveře, kam je vstup zakázán a za jejichž otevření se platí. Zobrazení reality je někdy bolestivé a nebezpečné. Kieslowski našel v osobě Jerzyho Stuhra vynikajícího představitele hlavní role a byl to zároveň jeden z filmů, který Stuhrovi pomohl v nastartování kariéry. Celkový dojem: 90 %. Film získal velmi slušnou sbírku ocenění na filmových festivalech. Film je zajímavý i tím, že se v něm objevil význačný polský režisér Krzysztof Zanussi. (12.01.2009)

Amatér napřed točí v mateřské továrně pohlaváry a jejich odchody ze schůze na WC prokládá holuby na parapetu a dalšími známkami "života". Filmuje tak, jak mu káže srdce a aniž o to usiluje, jde nahoru a získává si jméno. Ironií je, že kamera do jeho domácnosti přibyla, aby dokumentovala život jeho malinké dcery a že to je právě rodina, která jeho zápalem vyjadřovat se k životu prostřednictvím 8 milimetrového pásu trpí. Viděno později než Tři (nádherné) barvy, ale nenalezen důvod, proč této "šedivé" dát méně než 5*. (09.11.2006)

Amatér skvěle graduje, takže nakonec jsem zvažoval i o nejvyšším hodnocení. Nicméně ve mně zvítězila počáteční rezervovanost. Maličko mi vadilo, že je vždy snad až moc jasné, co ten film říká, a vše to plyne až moc přirozeně a lehce. Naprostý minimalismus má jistě něco do sebe, ale námět umožňoval i originálnější přístup. Přes tyhle výtky jde jistě o vynikající film, se kterým je dobová československá kinematografie nesrovnatelná. (03.10.2013)

Na Amatérovi je nejzajímavější, jak spojuje dvě zdánlivě protikladné tendence – tendenci symbolické a realistické filmové tvorby. Existují mnohé filmy symbolické, které se odvolávají na jakousi vyšší, duchovní realitu - na časoprostorovou rovinu „nad časoprostorem“ - nejlepším příkladem budiž Andrej Tarkovskij. Ten hledá pravou podstatu člověka v duchovním, transcendentálním určení – v poměru člověka k vlastnímu bytí, ke kosmu, či k Bohu. Pak jsou zde však filmy, které jsou tvořeny za cílem doslova vyseknout kus z běžné, fádní reality. Filmy jež netvoří komentář, ani se nesnaží o filozofickou disputaci na téma podstaty bytí, ale jejichž tvůrci zastávají názor, že bytí lze postihnout/vyjádřit právě a jedině v jeho absolutní nezkrášlenosti – podstata člověka, i pravda jako taková jsou k nalezení v banalitách, doslova leží na ulici – povalují se mezi projíždějícími auty, náhodnými chodci, jsou k nalezení mezi včerejšími odpadky. Za příklad by nám mohla sloužit takzvaná „kuchyňská dramata“ natáčena v Anglii v šedesátých letech, či první filmy Miloše Formana. A ačkoliv tyto dvě tendence se nutně „ideologicky“ nevylučují (Tarkovskij naráží ve svých příbězích vždy na ideál „pokory“ - na obyčejnost a každodennost – kupříkladu v jeho posledním snímku, v Oběti, nechává hlavní hrdina doslova a do písmene shořet vše, co bylo v jeho životě nadbytečné). Avšak často tyto „dvě školy“ - škola symbolická a realistická – užívají hodně rozdílné stylistické prostředky. „Realističtí“ filmaři mají své specifické kódy - používají ruční, "roztřesené" kamery, neherce, spíše se snaží o estetickou neokázalost, mnohdy vychází i z dokumentárních konvencí – což je samozřejmě opak celého stylu takového Stalkera, s jeho složitými kamerovými jízdami, mizanscénou přehlcenou významy a precizně vyšperkovanými dialogy. Kieślowski však udělal hrozně zajímavou věc – narouboval na velmi „asketické“ filmové prostředky narativ s přesahem a smísil tím v Amatérovi velmi důmyslně realitu běžnou s jejím „vyšším významem“. A aby toho nebylo málo, zamotal do této kombinace obohacující vhled na téma samotné reprezentace reality filmem, jako takovým... (09.06.2017)