Ochranné zbarvení

Mé první seznámení s tvorbou K. Zanussiho díky ČT 2 a velká spokojenost. Hlavní téma sváru mezi naivním idealistou a zkušeným chameleonem mi je celkem blízké a zajímá mne. Vyzdvihnul bych herecké výkony v hlavních i vedlejších rolích. V závěru to trošku sklouzávalo až k absurdní grotesce, která ale náramně pobavila. (01.10.2012)

Zanussiho film, ktorý je základným kameňom kánonu poľského kina morálneho nepokoja (často prezývaného aj kino sociálneho nepokoja, pretože komunistov slovo morálka desilo aj v spánku) je veľmi komorným príspevkom do prúdu "čistého" realizmu, reflektujúceho súčasné spoločenské témy a zobrazujúceho zlo. Uzavretý socialistický mikrokozmos akademického prostredia tábora kdesi v odľahlej provincii predstavuje živnú pôdu pre dialóg medzi dvoma predstaviteľmi národnej inteligencie. Mladý Jaroslav predstavuje generáciu idealistickej mládeže, veriacej vo večné morálne a etické hodnoty. Jeho protivníkom je starší Jakub, ktorý by mal byť mentorom a ideálom, ku ktorému je možné vzhliadať - vzorom, aký vyžaduje štát. Film sa však neobmedzuje na čas a miesto - v príbehu sa vyskytujú prvky folklórneho charakteru a spomínajú sa roky, ale univerzálnosť témy moci a krutého civilizačného výdobytku kariérizmu je aktuálna i dnes. V psychologickom vnorení do postáv ide až na kosť a pred divákom odhaľuje obnaženú pravdu, ktorá sa v systéme, postavenom na veľkých gestách a malých skutkoch, stáva bájnou alegorickou postavou. Elegantné metafory idylickej prírody a človeka ako jedinca i kolektívu, ktorému dominuje pokrytectvo. Svet v ktorom nemá čisté svedomie miesto - ten náš. Zanussi však postúpil ešte o krok ďalej, keď odmietol prevziať národnú cenu, ktorú mal právom dostať Wajdov, komunistickým aparátom odstavený, Muž z mramoru. Odvážne a nebezpečné, ale systém pravú podstatu jeho filmu i tak neobjavil. To len finálne potvrdzuje Zanussim predkladaný fakt, že v tej dobe nerozhodovali múdri ľudia - tí len stáli v pozadí a ťahali za povrázky. Ľudia dokonale skrytý pred systémom vďaka svojmu ochrannému sfarbeniu. 85% POZNÁMKA: Zhliadnuté v rámci semináru o poľskom filme. (05.11.2014)

Poetikou pripomínajúci európske kumšty Konformistu či Unavení slnkom sa Zanussiho snímok obracia do útlo skomornenej komunikačnej sféry. Pochopiteľne, rieši etické princípy, v nich možno badať podobenstvo nielen kariérneho či konformného štýlu, ktorý reprezentuje učiteľ cynik a oportunista, ale i celé režimné hnutie a ich trinástu (tabu) komnatu, do ktorej vykypí 90% priemerných a zraniteľných jedincov (viď. naše skúsenosti z onej idylickej konformnosti našich režimných pritakávačov v každom spoločenskom zriadení). Dialógové rozhranie je teda nesmierne nápadité s perfektnými hláškami zaobalené metaforickými pointami a lyrizmom doplnené prostredie letného tábora evokujúc maximálne vierohodnú zúčastnenosť diváka vo svete postáv. Možno oná plastická štylizačná forma, akou sa dialógovo dej vedie mierne spadá k účelovosti, ale ako som povedal: svet "ochrannými farbami" v pozadí a jeho dimenzionálny rozšírený rozsah, v ktorom sa pole pôsobnosti odohráva a splýva je natoľko unikátny, že im s radosťou podľahnem. (20.12.2016)

Moje prvé zoznámenie s filmami Krzystofa Zanussiho nevyvolalo vo mne búrku nadšenia. Ochranné sfarbenie je zaujímavé iba brilantnými dialógmi, ktoré slúžia ako zbrane pri strete dvoch pracovných, morálnych a životných postojov. Dialógy som si však mohol prečítať, bez nutnosti vidieť film, ktorý k nim takmer nič nepridal. Okrem dvoch hlavných predstaviteľov boli ostatné postavy ploché, nevýrazné, Angličanka a čkajúci študent mi dokonca pripadali trápne. Celkove vnímam tento film ako mierne nadpriemerný a s ohľadom na slávu jeho režiséra som určite čakal viac. (23.10.2012)

Z formální stránky se mi na filmu Ochranné zbarvení líbil onen unifikovaný vzhled filmů tehdejšího sovětského bloku. Omšelost a nevýraznost v jakémkoliv směru byla jistě soudruhy vnímána jako účinná obrana režimu, jako bariéra vystavěná mezi divákem a uměleckou hodnotou filmu. Těžko říct, jak toto na diváka působilo tehdy, ale dnes, se znalostí toho, jak různorodá kinematografie je, je to vždy velmi zajímavá exkurze do tehdejší doby temna. Ale ten bezohledný režim nebyl ve filmu ztělesněn jen šedí a akademiky, kteří na vodítku vyvedli studenty na vycházku do přírody. Více se na tento konflikt Zanussi soustředil skrze vztah Jakuba a Jaroslawa. Mladý doktorand, plný nadějí a očekávání, se od staršího kolegy dozvídá krutou pravdu o životě, tedy o lidech. A tedy sám o sobě. Ale je to skutečně pravda, nebo je to další z řady lží, aby se tak nebezpečné tendence nastupující generace zadusily už v počátku? Postava Jakuba byla zvláště rozporuplná. Nepůsobil na mě přímo nesympatickým dojmem, i když se spoustou jeho názorů jsem se neztotožnil, tak z něj mluvila především (jeho) celoživotní zkušenost. Je právě otázka, nakolik jej v takové individuum uhnětlo okolí – pravděpodobná skutečnost, že byl ve svém mládí sám vystaven člověku, jakým je nyní on sám. Snad byl jednou také takovým idealistou, jako Jaroslaw. Ale těžko ho soudit, když jsme neměli příliš příležitostí ho doopravdy poznat. Své skutečné pohnutky před Jaroslawem nikdy neodhalil, diskuze s ním byly pro něj vždy hrou. I když se dá Jakubovi přiřknout pragmatismus, vskutku užitečná vlastnost, přesto však doufám, že ze mě se takový člověk nikdy nestane. Co se Jaroslawa týká. Fatální semínko pochybnosti je zaseto, když Jaroslawovi Jakub prozradí, že prorektor získal svůj doktorát podvodně. A opět se ptám: je to pravda, nebo lež? Ale na tom nesejde. To Jaroslawova reakce je důležitá – a zde jsme možná byli svědky zrození dalšího pragmatika. Frankensteinovo monstrum vytváří další svou repliku. Svět je začarovaný kruh. Dokud po něm budou kráčet lidé, jako je Jakub, bude to incentiva dalším a dalším lidem, aby se k cynismu a pragmatismu uchylovali. Protože bez něj se přežít nedá – alespoň to naznačuje Zanussi v tomto filmu, v tehdejší době. Jak vlastně já, jako člověk žijící již v demokracii, mohu takový film ocenit? Pochopit jej, rozumově, to dokážu. Historické souvislosti znám. Ale mohu kdy vůbec skutečně cítit tehdejší zeitgeist? Jednání opilého studenta se dá lehce odsoudit, jako absolutní slabomyslnost. Ale to se to káže, z mého pohodlného gauče, kde mám vše na dosah ruky. Vůbec filmy o vzpouře proti zažitým pořádkům, vzepření se mládí proti něčemu, co je mu cizí a odporné, takové filmy jsou potřeba. Protože dnes je ta nesvoboda mnohem skrytější. V tomhle ohledu snad lze jednoznačnost tehdejší situace i závidět. (07.10.2012)