Moji přátelé II

kdyby nebylo toho italskýho balastu, kdyby to nebyl pořád tentýž dekameron, kdyby tam nebyly ošklivý manželky a všudypřítomný paroháči, bylo by to kvalitní dílo evropskýho humoru... na druhou stranu...tolik na kultovnost aspirujících a vícevrstevnatejch "scének" jsem moc neviděl, takže vlastně musim pochválit ty italsko-francouzský magory, skřížený s luďkem sobotou, monty pythonama, zdeňkem svěrákem a spoustou jinejch, jim podobnejch. ...našel jsem tam i jima jarmusche...heč (02.02.2012)

Pokračování filmu Moji přátelé jsem viděl dřív než původní snímek. Je to gejzír nápadů a gagů, někdy hraničících s hodně černým humorem. Zejména scénka na hřbitově, kde u hrobu mladé, krásné ženy jeden z přátel pouhým postojem, zamáčknutím slzy a utrousenou poznámkou vytočí vdovce tak, že hrob zdemoluje, je neskutečná. Skvělá zábava, zejména pro českého diváka, který se rád pobaví na cizím neštěstí. (04.04.2012)

"Supergazola dekapletovat nalevo." Druhý díl je především složený ze vzpomínek na Perozziho, který posledně zemřel a k tomu je přidáno pár nových fórků (kupříkladu hned v úvodu profesor Sassaroli - Adolfo Celii sebere na hřbitově iluze jednomu vdovci) a samozřejmě slovní kejkle hraběte Maschettiho. Ale přeci jen mi přijde, že je lepší než jednička. Prospělo, že nevýrazného Duilia del Prete nahradil Renzo Montagnani a Monicelli už tentokrát podává Tognazziho finanční problémy s větším humorem. Ovšem jako u první části kazí celku dojem zbytečná dramatická a dojemná scéna, která jako by vypadla z filmu úplně jiného žánru. 80% (08.09.2007)

Výborná komedie, které ohromně pomohl skvělý český dabing (Filmové studio Barrandov dabing 1985, Stanislav Fišer, Jiří Zahajský, Čestmír Řanda, Jan Schánilec, Otakar Brousek st.). Styl humoru, u kterého občas nebudete věřit že někdo dokáže takový gag vymyslet (lopata a křoví, narovnání šikmé věže, vybruslení z pokuty), ale s chutí se zasmějete. Parta dokonale škodolibých a ve své zlomyslnosti sehraných chlápků ve filmu, jehož časová osa je netradiční - nejprve se na jednoho z nich vzpomíná, poté retrospektivně přijdou scény i s ním. (27.09.2012)

Bylo nás pět (a byli jsme pěkný parchanti). Volně spojené příhody party kamarádů, kteří by za fór prodali babičku, a to zcela bez nadsázky. A i jejich ostatní jednání je veskrze cynické. Píchat manželku někoho, s kým vždy následně přátelsky pohovořím, nebo dát syna do „útulku“, abych se o něj nemusel starat? Vystřelit si ze zhrouceného vdovce na hřbitově? Humor „Mých přátel“ se pohybuje od nevinných mystifikací či skoro happeningů až po zcela bezohledné žerty, přičemž když je třeba, nevyhýbá se ani přátelům. Jsou to sympatičtí kumpáni a člověk pobaveně sleduje, s čím přijdou tentokrát – a zároveň si uvědomuje, že je to mnohdy hodně přes čáru. A s věkem zjevně žádné zmoudření nepřichází. Jako by se tím snažili přehlušit nesmyslnost existence dle hesla „Dokud se chechtáš, tak na tebe nemůžou“. Jako by se tím aspoň trochu stávali škodolibými božstvy, trickstery, kteří jsou vlastně mimo dobro a zlo a pro svou zábavu převrací věci naruby… Každopádně skvělé. (05.07.2021)