Šmejdi

Výstižný odraz konzumného nacizmu. Vyťaženie nákupného segmentu vekovej kategórie 60+ používa metódu cukru a biča. Pripomína koncentračné tábory. Bachári - predajcovia, umiestňujú mučiace hračky zázračnými lotériami medzi zajatcov-výhercov. A keby niekto z víťazov lotérie namietal, tak ho arogantne odrazia. Rovnako arogantne odrazia iné námietky: "Veď prišli dobrovoľne, aj si za to zaplatili!" Starčekom a starenkám sa vlastne páči, že niekto sa o nich ešte zaujíma. Zapíšu si poznámky, prepočítajú straty a zisky a o týždeň vyrazia na výlet znova. Veď to platenie na splátky je len taká odložená zodpovednosť. Keď sa splátok nabalí tak zo desať, exekútor ich z toho vytiahne a aj sa postará o chalúpku. Dokument nie je dôsledný, no podstatné zaznamenáva. Ba myslím, že sa už pripravujú aj nejaké legislatívne zmeny. Čo je argument proti často používanej fráze, že "Film nemá šancu niečo zmeniť". Iste, nezatína do vysokých poschodí korupcie a podvádzania, ale do šedej medzizóny, kde počas socializmu stáli mäsiari, krčmári a taxikári. Ak by tu nevládol fašizmus konzumu, tak podobné akcie by boli neprípustné ako celok. Ich existencia drakonicky pokutovaná-miliónové pokuty by uťali podobné vyčíňanie. Podobnému postupu ale chýba spoločenská dohoda. Obdobné šmejdenie prebieha totiž na každej úrovni, vždy inými metódami, v závislosti na cieľovej skupine. Banky lákajúce mladých na založenie účtov oslobodených od poplatkov. Internet aj telka je preplnený superzdravými matracmi, ultraliečivými rastlinnými výťažkami zaručujúcimi matuzalemovský vek a herkulovské zdravie. Dovolenkami za neuveriteľne nízku cenu. Výhodnými zľavami na autá a tak ďalej a tak podobne. Predmetom nákupu sú vždy predražené šmejdy. Spoločnosť si ale voľká v tom, že v akom úžasnom svete si to žijeme. Veď áno žijeme. Skvele to bezprostredne po revolúcii zhodnotil český filozof, spisovateľ a básnik Egon Bondy, keď v básničke nazvanej "Po listopadu 1989" z 20. decembra 1989 napísal, citujem: "Jak jste věřili ve svobodu // A zbyla z ní svoboda obchodu// t. j. podvodu". (02.10.2013)

Bráno podle kvalit filmařského umu, Šmejdi nenadchnou a dají se přirovnat k varovné televizní spotřebitelské publicistice typu Černých ovcí. Jejich osvěta a společenský význam ale daleko převyšují nevýrazné umělecké kvality snímku. Skrytá kamera sleduje drsný nátlak na důchodce při předváděcích akcích a ukazuje přehlídku lidské naivity, stádnosti, nevzdělanosti a konzumní touhy na jedné straně, na druhé straně pak bezohlednost, manipulativnost, hrubost, lži a zastrašování. Nejlepší obranou je takové akce ignorovat, používat prostý selský rozum a elementární vkus. Film nepřímo uvádí na pravou míru houževnatě udržované mylné tvrzení o tom, že důchodci jsou nejchudší a sociálně nejzranitelnější vrstvou společnosti. Kdyby tomu tak bylo, pak by neexistovaly podobné pochybné firmy se svým agresivním marketingem a filmaři by neměli o čem točit. Sociálně nejzranitelnější jsou ve skutečnosti rodiny s více dětmi a zdravotně postižení. Největší problém důchodců aspoň dosud není ve výši penzí a ekonomickém zázemí, ale v osamělosti a sociální izolaci. Celkový dojem: 65 %. (01.02.2014)

Již tomu asi dvanáct let nazad, šla jsem kvapným krokem v Plzni na nádraží a před nádražím dvé roztomilých dívenek nabízelo korálkové ozdoby a hračky, prý že na podporu místního psího útulku. V duchu se mi před očima mihl smutný kukuč naší rodinné psice, ke které jsme přišli coby k psíku toulavému, mé cynické srdce zafibrilovalo a já sáhla po peněžence a holčičkám vysolila požadovanou sumu, odnesla si korálkový náramek nevalného vzhledu a s pocitem, že jsem udělala něco pro pejsky, kvapila jsem dále na vlak. O dva dny později jsem se v novinách dočetla, že dotyčné holčičky nepodporovaly až tak místní psinec, jako si vylepšovaly kapesné. Náramek jsem darovala své hipísácké kamarádce, tolik radosti na Starém Bělidle jaktěmrtva neviděli. U těch novin jsem si připadala jako kretén. Slyšela jsem - psi v útulku a mince se ze mě sypaly jak z toho pohádkového oslíka. Od té doby taky nečtu noviny. Koukat po nějakém znaku a dokladu, že to je opravdu sbírka na tvrzené ... kam vás vede slepá vášeň. Nátlak při koupi kafemljenku za pětinásobnou cenu, když k tomu dostanete indulonu zdarma je ukázka geniality zrůdnosti. Mě ta zkušenost stála dvacku, svou šťastnou hvězdu nosím při sobě. (05.10.2013)

Dokument, u kterého vydržíte. A to se cení. Na konci jsem si však kladl otázky, pro koho je vlastně dokument určen. Pro ty babičky a dědy? Ne, dozvěděli jsme se, že to je jejich závislost. Jako na čokoládě nebo automatech - prostě budou jezdit dál, děj se co děj. Pro mladší? Ne, ti tam ani nejsou zváni. Pro ty pokoutné prodavače? Ne, na ně je zákon krátkej, proč by si něco brali z dokumentu. Pro koho to tedy je? No, pro všechny, aby se pobavili lidskou blbostí, lidským žalem, beznadějí, i temnými zákoutími lidské duše. Takže zde vlastně nejde o nic, než o čistou zábavu, šikovně zabalenou do vážné sociální sondy, která investigativní formou odhaluje cosi shnilého ve státě českém absurdistánském... (02.10.2013)

Dobrý dokument, který ukazuje neskutečné praktiky vychytralých jedinců, kteří se snaží obohatit na úkor důvěřivých důchodců, kteří se chtějí podívat do světa, ochutnat klobásky nabízené v letáčcích a místo toho jim je vnuceno zboží, které bylo vyrobeno někde v Číně a je vydáváno za kvalitní a ještě za přemrštěné ceny, i když prodejci uvádí, že je zboží několikanásobně zlevněné. Bohužel takový důchodce, kterému seberou občanku a vyhrožují mu, že ho nevezmou do autobusu na jejich praktiky přistoupí a pak každý měsíc čeká ve schránce na složenku se splátkou, kterou musí uhradit. Snad díky tomuto dokumentu si takový výlet hned rozmyslí, i když někteří jsou i tak nenapravitelní. (01.10.2013)