Andrej Rublev

Výborná Tarkovského práce, která budí respekt jak co se týče myšlenek, tak monumentálnosti. Bohužel ta okázalá "uměleckost" je tu až moc velká a drží si to ode mě odstup... Mám radši, když z filmu spíš přirozeně vyplývá, jako u Stalkera. i když to je samozřejmě jen subjektivní pocit. Pět hvězdiček tentokrát nedám, i když rozhodně smekám... A neviděl jsem naposled. (07.10.2010)

(2x) - Teprve druhý celovečerní snímek Tarkovského o životě ruského malíře ikon je rozdělen na několik kapitol z Rublevova života. Sám režisér shromaždoval materiály o jeho životě několik let, nechtěl jen nahromadit suchá fakta, ale přiblížit lidem myšlenky tohoto výjimečného muže. A tak vznikl černobílý historický film, který sám o sobě není pouhou rekonstrukcí, ale spíš pohyblivou ikonou, která vypráví svůj vlastní příběh. Už ten černobílý obraz bývá v některých scénách až příliš výtvarně ztmaven či zkontrastován, takže vypadá opotřebovanější/starší, než je. Některé tahle ponurost černo-šedé může zaktivizovat, jiné -zhýčkané barevnými filtry moderních filmů - spolehlivě uspat. Pokud jde o mne, zůstávám nestranným středem, protože to není jen obrazová stylizace, co dělá Rubleva ojedinělým. Příběh není pojat jen jako studie jedince, který překročil stín své doby, aby pak za to platil, ztratil iluze, sám sebe a nakonec se při fenomenálním gloria zase našel, byl uznán a umřel. Andrej není hlavním hybatelem děje. Vše, čím prochází se sice děje za jeho přítomnosti, ale zřídkakdy jím přímo ovlivněno. Jsou to právě jeho oči, kterými vnímáme svět. Zprvu vidíme idealistu, který chce sloužit lidem, aby se místo toho setkal s lidským nepochopením, nenávistí a dokonce vraždou. Je proto zbaven iluzí až naturalistickým způsobem (masakr v kostele). Pak se nám Rublev ztrácí ze zorného pole, odsunut do rozjímání a pokání. Poslední kapitola je zaměřena na jinou postavu, která zdánlivě nemá s Rublevem nic společného. Až později, kdy se ukáže její talent a nečekané schopnosti se navrací na plátno Rublev jako hlavní postava a je jasné, že oba jsou v podstatě stejní. Slovo závěrem - Tarkovskij vyhnal historický film na nové zelené pastviny (kde se pasou koně ze začátku i konce filmu), aby ukázal, že někteří nadčasoví průkopníci si nezaslouží rozplácnout na zemi (jako muž v úvodní kapitole). (26.07.2006)

Viděno v 205 minutové verzi. Obvykle nemám rád filmy takové délky, protože nedokáží naplnit smysluplně děj a nuda se dostaví v závěsu. Andrey Rublyov je jedna ze světlých výjimek a i když příběh je prostý, film jsem sledoval se zájmem. Děj je rozdělen do několika na sebe navazujících segmentů. Hlavním hrdinou je mnich Andrey, který se vydává do Moskvy malovat vnitřní prostory kostela. Tady se toho moc nestane, většinou se mluví o náboženství a o životu. V dalších částech jde ale cítit, jak moc Tarkovskij vyspěl jako filmař. Jeho dosavadní filmy byly spíše o několika málo lidech a kulisy nehrály větší roli. V prostřední části jsem měl naopak pocit, jako bych sledovat zrod velkofilmů, tak krásně je natočen nájezd Tatarů na ruské městečko. Syrové, reálné, atmosferické. Někdy máte pocit, že nebylo moc dbáno na to, jestli se někdo zraní nebo ne. Následuje krátká část s Andreyem, který se zavázal slibem mlčenlivosti poté, co zabil jednoho z nájezdníků. Poslední část věnovaná stavění zvonu už s předchozím dějem souvisí minimálně. Atmosférou a svým pojetím mi film hodně připomínal díla Ingmara Bergmana. (11.05.2014)

Dle samotného názvu a faktu, že titulní hrdina je skutečnou postavou, jsem od tohoto filmu očekával víceméně tradiční životopis, o to více jsem byl překvapen při zjištění, že sám Andrej Rublev během epizodického vyprávění často opouští centrum dění. Samotnému malování – tedy řemeslu, které ho proslavilo – je taktéž věnováno méně prostoru, než bych očekával, nemluvě o tom, že vyjma závěrečných titulků je celý film černobílý, což vzhledem k umění, ve kterém je důležitý poměr barev, velmi nezvyklé. Právě až v oněch titulcích má divák konečně možnost spatřit Rublevovo dílo ve vší své kráse. Navzdory (nebo právě díky) nenaplnění mých diváckých představ považuji Andreje Rubleva za vynikající dílo. Tarkovského režie je již tradičně přímo hypnotický a pro mne osobně představuje nejpůsobivější scénu "šašek na dešti". (09.01.2011)

Rusko zubožené tatarskou (mongolskou) okupací, o které se málo ví a ještě méně píše. Rusko, které zachránilo podruhé v novodobých dějinách Evropu před dechristianizací. Rusko, které svým "pomoskovštěním" postupně sílí. Rusko Andreje Rubljova. Rusko ikon a naděje. Rusko snímané bezděčnou kamerou a jakoby nezúčastněnou režií. Sovětský svaz Andreje Tarkovského, stále ještě doufajícího v zbytky chruščovovské "otěpelji". Tání, které mrzne. Naděje, která neumírá. Zážitek, na který se nezapomíná. Oslava rychlé pomalosti a hbité myšlenky. (20.10.2007)