Ivanovo dětství

Ivanovo dětství je velmi zvláštní komorní válečný film, tolik jiný než ostatní sovětské (drtivou většinou tak heroické) filmové snímky o Velké vlastenecké válce, ta jakoby zůstávala stále někde v pozadí, na číhané, a do děje se vlastně dostane jen párkrát, většinu času se tvůrci soustředí na osudy těch několika málo postav, v jejichž středu je jedenáctiletý Ivan. Snímek dle mého soudu není lyrizovaným dětským pohledem na zvěrstva války, jako v případě takto koncipovaných válečných filmů, ač by se to na první pohled mohlo takto jevit, příběh dětského vojáka-průzkumníka (což je samo o sobě symbolické) a jeho dospělých soudruhů (bez pejorativního nádechu) je jen úhelným kamenem míry vzdálení se lidskosti, humanitě, Bohu... Film ještě ne s přemírou symbolů (zde jsou jen náznakově živly - voda, oheň, také zvon, kříž, pravoslavná ikona, jablko...), ale s chytře dávkovaným tajemstvím v úvodu (Ivanův příchod se záměrným zatajením kontextu) a zásadní scénou duchovního přesahu v samém závěru filmu (jak moc se asi nechal Terrence Malick touto scénou inspirovat v závěru svého Stromu života?). Důležitou roli hrají také v jinak čistě chronologické kompozici flashbacky a sny, stejně jako vizionářsky vyznívající scény (pomatený stařec v rozbombardovaném stavení, auto s nákladem jablek projíždějící po pláži s volně se pasoucími koňmi...). S flashbacky je pak formálně spojovaná asociativní střihová montáž (kapka vody stékající Ivanovi po ruce X záběr odspodu do šachty-světlíku studny). Působnost filmu zvyšují moderní výrazové prostředky - často používaná subjektivní kamera, která v jedné scéně slouží k zvýšení dynamiky filmu a dramatizaci příběhu, jinde zase naopak jako kontrapunkt války spolu s hudebním podkresem poetizuje scénu v krásné lyrické pasáži vyjadřující cit Máši. Zcela výjimečná je pak kamera, především pak kameramanova práce se světlem (světlo procházející dveřmi, hra stínů, odlesky vody a ohně, šerosvit...) a s častými krátkými ohnisky, s čímž souvisí i kompozice záběrů, využívající plány (v prvním se často ocitá hlava jedné z postav, v dalších pak postavy ostatní - např. scéna rozhovoru 4 vojáků v polorozbořeném stavení na frontě). Celá víceméně divadelní scéna (většina filmu má tento komorní rozměr) slouží pak k zdůraznění závěrečných několika minut, v nichž je najednou v kontrapunktu ke zbytku filmu použito archivních dobových materiálů a mají téměř dokumentární charakter, aby celý film směřoval k samotnému finále a k již dříve zmíněnému symbolickému a duchovnímu přesahu. ___ Debutující Andrej Tarkovskij převzal tento projekt jako rozpracovaný po režiséru Eduardu Abalovovi a prý kompletně přetočil většinu již natočených scén, přeobsadil některé herce, změnil kameramana a štáb, což byl asi odvážný a riskantní tah, jeho vize se ovšem vyplatila, jelikož již svým debutem vyhrál hlavní cenu na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách...pěkná ouvertura k jeho zásadním filmovým počinům... (01.01.2012)

Pretože to bol jeden z prvých Tarkovského režijných počinov a hneď vytvoril dielo, ktorému hĺbke sa mnohí nepriblížia za celý život, musím hodnotiť plným počtom. Dychberúca symbolika, dekadentná a pochmúrna atmosféra skutočne dýchala hrozbou apokalypsy. Posolstvo naliehavo bijúce do očí. Priamo do toho pekla na zemi zasadil osud malého chlapca, ktorý je dieťaťom už len fyzicky. Nezmyselná vojna mu vzala viac než len matku. Vzala mu všetko okrem holej existencie a túžby pomstiť smrť najdrahšej bytosti. Nepoužijem spoiler. Stojí za zhliadnutie viac ako ktorékoľvek iné s vyšším hodnotením Nedá sa porovnávať s ostatnými Tarkovského dielami, je originálny, ako každé z nich. Agónia a nirvána zjednotená v nádheru. (29.12.2013)

Na to, že je to prvotina (pokud nepočítáme, Válec a Housle), a je to z období 2.světové (což osobně moc nevyhledávám), tak je to geniální a místy i brilantní. Přiznám se, že jsem dlouho s tímto filmem od mého režiséra č.2...otálel, ale již na 1.shlédnutí před pár lety, jsem za pár minut poznal jeho autorský rukopis, byť zde ještě tak není výrazný, jako v pozdějších klenotech. Klidně by mohl býti i delší.:) (06.02.2019)

Slnkom presvetlený brezový hájik, kopa detských tajomstiev v ňom a blízkosť milovanej mamušky sú už len chlapcovou spomienkou. Prítomnosť tvoria obhorené pahýle stromov, neexistujúca rodina a neustály dym vojnového spáleniska prekrývajúci slnko a modrú oblohu. Dieťa zlomené časom v čiernobielej, snovo lyrickými výjavmi prekladanej smutnej vojnovej balade. Úvodné vtiahnutie do deja cez sen, následný tajomný prechod bažinami a odovzdanie posolstva je postupne prebíjané odbočkami z vojenského flirtovania, či čakania v zákopoch na hrane diváckej znesiteľnosti. Skvelé snové sekvencie a jednotlivé obrazy zaryjúce sa do pamäti ponorenie do priemeru ale v žiadnom prípade neumožnia. (11.10.2005)