Reklama

Reklama

Ivanovo dětství

  • Sovětský svaz Ivanovo detstvo (více)

Tarkovského úspěšný debut (jeho obhájcem v mezinárodní polemice byl např. J. P. Sartre) vypráví příběh 11-letého "dítěte války", jehož údělem se stala nepřístupná samota v utrpení a hořkosti, úplné přivlastnění světem nenávisti, pomsty, rizika a smrti, odcizení se všemu a všem bez náznaku touhy žít a přežít. Ivan přestal být dítětem ve chvíli, kdy mu fašisti před očima zavraždili matku. V černobílém obraze, mistrovsky zvládnutém kameramanem Vadimem Jusovem, rezonuje Tarkovského poetická stylizace přírody (makrodetaily krajiny, všeříkající siluety stromů - frontové zuhelnatělé pahýly, něžné břízy v týlu, skryté významy plynutí vody v řece, hladina močálu, odraz chvějící se hvězdy v hloubce studny, pomalu se kutálející jablka vypadlá z auta a ohryzaná koňmi...). Snové vodní třepetání se při Ivanově běhu s děvčátkem mělkou vodou rýmuje s úsměvy a radostnou dynamikou plnou půvabu a volnosti prosluněného prostoru, zatímco kontrastní svět války má stroze odměřenou dynamiku jakoby spoutaných, ostražitých, sebekontrolujících kroků a gest. Znamenitá je epizoda se šíleným starcem uprostřed vypálené dědiny, který vedle zmateně kroužící, přivázané slípky zamyká vrátka bez plotu - surrealistická vize, která je realitou, podobně jako pochmurná krajina, kterou plave loďka se strnule sedícími oběšenci. Tragický patos neodčinitelnosti viny všech za všechny je autorem spoluprožitý s mravním stoicismem. Historii lidstva dle něj formují výboje lidského ducha, umění, obětavá snaha lidí o zachování člověčenství v člověku. V následujících dílech Tarkovskij reagoval na hrozbu možné apokalypsy ještě více osobněji a naléhavěji. Představitel Ivana hraje v jeho druhém filmě ANDREJ RUBLEV mladého zvonaře - fanatika tvorby. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (113)

hirnlego 

všechny recenze uživatele

Tento film mě hned na začátku omráčil naprosto úžasnými záběry kamery - těmi jsem se následně mohla kochat po celou dobu až do úplného závěru. Snad největším kladem snímku byl pro mě představitel hlavní postavy Ivana - chlapce, jehož krátký život krutě poznamenala válka. Roli malého klučiny, který poté, co mu fašisté zavraždili matku, uvnitř neuvěřitelně zestárl a stal se samostatným sebevědomým "mužem", který už v životě nemá co ztratit, sehrál Nikolai s takovou samozřejmostí a tak neuvěřitelně vyspěle, že jeho herectví mohu s čistým svědomím označit za jeden z nejlepších dětských hereckých výkonů, jaké jsem kdy viděla - smekám! . . . . . Ačkoli zbytek filmu je vesměs takový "nijaký", místy s nehodícími se scénami (se zdravotní sestrou) a celkově poněkud chladný, myslím, že za něj, za úžasnou kameru a za naprosto excelentní herecký výkon Nikolaie Burlyayeva snad mohu odpovídající 3,5* s přimhouřením obou očí zaokrouhlit nahoru. ()

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Už ve své celovečerní prvotině ukazuje Tarkovskij, v čem spočívala jeho nejsilnější stránka - v práci kamery, ve schopnosti vytvářet magické obrazy, v lyrické atmosféře a v citlivém výběru a práci s herci. Jeho snímek sice není prost proslulého ideového zápalu a heroismu typického pro sovětské válečné filmy, přece jen je ale o poznání civilnější a jde v něm nikoliv o ideologii, nýbrž o vlastenectví. Tenhle Tarkovského raný kousek je mi z jeho tvorby asi nejsympatičtější (jakkoliv zdaleka není nejlepší) z jednoho prostého důvodu. Tady se ještě drží zpátky a vystačí si s velmi rozumnou stopáží. Dlouhé záběry tudíž neunavují, nejsou přítěží. Tarkovského práce se dá považovat za absolutní protipól produkce dnešních klipařů, kteří si pomáhají divokým střihem a nájezdy kamery. U Tarkovského je důležitý sám obraz, jeho kompozice. Celkový dojem: 65 %. ()

Reklama

T2 

všechny recenze uživatele

určite to bol zážitok aspoň čo sa vizuálneho poňatia týka, ktoré bolo moc progresívne a nápadito zakomponované do tejto snímky k tomu prispeli aj snové sekvencie a upútal aj rázny výkon mladého herca stvárňujúceho Ivana (Nikolaj Burljajev), jedinou malou nevýhodou je že samotný príbeh nemal patričný dopad na diváka. /videl v kine: 60%/(filmový festival Cinematik Piešťany 2015) ()

Lima 

všechny recenze uživatele

Tenhle, festivalovými cenami ověnčený válečný snímek je pro mně tak trochu záhadou. V jednu chvíli to vypadá, že Tarkovskij chce vyprávět příběh chlapce, jehož dětství je silně poznamenáno válkou a nejednou přijde náhle kapitola, která děj někam neposouvá, s předchozími minutami vůbec nesouvisí a v něm Tarkovskij rozehrává milostnou partii mezi mladým oficírem a zdravotnicí. Pohromadě to příliš nedrží, ale na druhou stranu nutno uznat, že jde o diametrálně odlišný úhel pohledu na Velkou vlasteneckou válku, o níž se v té době točily hurá-filmy plné vzouvajících se hrudí na boj nadržených sovětských vojáků. Tarkovského odvahu nutno ocenit a taktéž jeho cit pro obraz, který prokázal i v tomto díle. ()

Radek99 

všechny recenze uživatele

Ivanovo dětství je velmi zvláštní komorní válečný film, tolik jiný než ostatní sovětské (drtivou většinou tak heroické) filmové snímky o Velké vlastenecké válce, ta jakoby zůstávala stále někde v pozadí, na číhané, a do děje se vlastně dostane jen párkrát, většinu času se tvůrci soustředí na osudy těch několika málo postav, v jejichž středu je jedenáctiletý Ivan. Snímek dle mého soudu není lyrizovaným dětským pohledem na zvěrstva války, jako v případě takto koncipovaných válečných filmů, ač by se to na první pohled mohlo takto jevit, příběh dětského vojáka-průzkumníka (což je samo o sobě symbolické) a jeho dospělých soudruhů (bez pejorativního nádechu) je jen úhelným kamenem míry vzdálení se lidskosti, humanitě, Bohu... Film ještě ne s přemírou symbolů (zde jsou jen náznakově živly - voda, oheň, také zvon, kříž, pravoslavná ikona, jablko...), ale s chytře dávkovaným tajemstvím v úvodu (Ivanův příchod se záměrným zatajením kontextu) a zásadní scénou duchovního přesahu v samém závěru filmu (jak moc se asi nechal Terrence Malick touto scénou inspirovat v závěru svého Stromu života?). Důležitou roli hrají také v jinak čistě chronologické kompozici flashbacky a sny, stejně jako vizionářsky vyznívající scény (pomatený stařec v rozbombardovaném stavení, auto s nákladem jablek projíždějící po pláži s volně se pasoucími koňmi...). S flashbacky je pak formálně spojovaná asociativní střihová montáž (kapka vody stékající Ivanovi po ruce X záběr odspodu do šachty-světlíku studny). Působnost filmu zvyšují moderní výrazové prostředky - často používaná subjektivní kamera, která v jedné scéně slouží k zvýšení dynamiky filmu a dramatizaci příběhu, jinde zase naopak jako kontrapunkt války spolu s hudebním podkresem poetizuje scénu v krásné lyrické pasáži vyjadřující cit Máši. Zcela výjimečná je pak kamera, především pak kameramanova práce se světlem (světlo procházející dveřmi, hra stínů, odlesky vody a ohně, šerosvit...) a s častými krátkými ohnisky, s čímž souvisí i kompozice záběrů, využívající plány (v prvním se často ocitá hlava jedné z postav, v dalších pak postavy ostatní - např. scéna rozhovoru 4 vojáků v polorozbořeném stavení na frontě). Celá víceméně divadelní scéna (většina filmu má tento komorní rozměr) slouží pak k zdůraznění závěrečných několika minut, v nichž je najednou v kontrapunktu ke zbytku filmu použito archivních dobových materiálů a mají téměř dokumentární charakter, aby celý film směřoval k samotnému finále a k již dříve zmíněnému symbolickému a duchovnímu přesahu. ___ Debutující Andrej Tarkovskij převzal tento projekt jako rozpracovaný po režiséru Eduardu Abalovovi a prý kompletně přetočil většinu již natočených scén, přeobsadil některé herce, změnil kameramana a štáb, což byl asi odvážný a riskantní tah, jeho vize se ovšem vyplatila, jelikož již svým debutem vyhrál hlavní cenu na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách...pěkná ouvertura k jeho zásadním filmovým počinům... ()

Galerie (57)

Zajímavosti (5)

  • Fantazijní scény v závěru filmu se moc nelíbily sovětskému vedení. Papaláši odmítli Tarkovského pojetí s tím, že: "Nahrazuje kauzalitu vyprávění poetickou artikulací." (raininface)
  • V roce své premiéry získal snímek hned tři hlavní ocenění - Zlatého lva z Benátek, 'Golden Gate Award' ze San Francisca a 'Velkou cenu' filmového festivalu v Acapulcu (Mexiko). (Vodnářka)
  • Novelu Vladimira Bogomolova „Ivan“ z roku 1957 se neúspěšně pokoušeli adaptovat jiní sovětští tvůrci, než ji na přímluvu režiséra a pedagoga Michaila Romma nabídli čerstvému absolventovi moskevské školy VGIK Andreji Tarkovskému. Ten dokázal příběh osiřelého dvanáctiletého Ivana prodchnout uhrančivou směsicí metaforiky a expresivnosti. (Zdroj Letní filmová škola)

Reklama

Reklama