Oběť

Tenhle komentář stojí za hovno, nečtěte ho! Záměrně jsem si nechal Oběť až na konec celé Tarkovského tvorby a ukázalo se to jako dobrý tah, jelikož divák je už předem připraven na to, co ho čeká. Když si vzpomenu na Stalkera před třemi lety, jakožto mé první setkání s panem Tarkovským, můj dojem byl celkem rozpačitý, ale nakonec jsem si užil každý jeho film jakožto vrcholné umění (snad až na nekonečného Rubleva, ale dám mu ještě šanci). Při jeho filmech mám pocit, že mám co do činění s něčím velkým, že tohle opravdu je umění, protože TO tam je. Mám rád například i Bergmana nebo Tarra, ale žádný jiný režisér mi nedokáže nabídnout takovou transcendentální podívanou s filozofickým přesahem. Což se ve výsledku jeví jako největší problém celého Tarkovského díla, protože mám pocit, že je prostě přeinterpretováno, lidé kteří jeho filmy hodnotí a hledají v něm významové prvky již četli různé interpretace, tudíž se z jejich úsudku stává už interpretace interpretace a ztrácejí tak potřebný přímý kontakt s filmem. A přitom právě zde je největší síla Tarkovského tvorby, v její interpretační otevřenosti. Někde jsem četl zajímavý názor, že určitá režisérská klika v ČR vzhlíží k Hřebejkovi jakožto svému vzoru, Hřebejk vzhlíží k Allenovi, Allen k Bergmanovi, Bergman k Tarkovskému a Tarkovskij? Ten už nemá ke komu vzhlížet a tak vzhlíží k bohu. Oběť je dramaturgicky, filozoficky a hlavně režisérsky nejvyzrálejší dílo, ve kterém by každý jeho prvek (kompozice, mizanscéna, střihová skladba a filmový jazyk všeobecně) vydal na disertační práci studenta filmové vědy a přesto funguje především jako celek. Závěrečná katarze se u mě co do síly a emocionálního dopadu na diváka vyrovnává Hanekeho Sedmému kontinentu. A právě ta vyšší strukturální soudržnost dělá z Tarkovského tvorby vysoké umění, se kterým když přijde konzervativní midcultový divák do styku, cítí se pobouřen, protože midcult si na ono vysoké umění pouze hraje/předstírá ho, přičemž nevybočuje z mantinelů všeobecně akceptovaného vkusu a na diváka promlouvá běžnou filmovou řečí. Konzervativní divák je v tom ovšem nevinně, protože má zažité jisté kognitivně-formální struktury vnímání filmového jazyka a při setkání s vysokým uměním není připraven přijmout nové paradigma. Zůstává však otázkou, jestli Tarkovskij opravdu předkládá nové paradigma nebo jen nabourává filmový jazyk toho klasického, přičemž záleží primárně na interpretaci díla, které lze vnímat jako postmodernu, ale nelze tento spor jednoznačně vyřešit, protože se obě strany rozcházejí již v metodologii (stejně jako např. naratologové/ludologové, formalisté/neoformalisté nebo Huntington/Fukuyama). Zůstává už tedy jen otázka, zda je Tarkovského tvorba oním „vysokým uměním“ a já říkám proč ne? Celej tenhle komentář je skoro víc artistní než samotnej film, sorry. :/ (02.12.2011)

SPOILER- "Jakmile učiníme zásadní vědecký objev, dáme ho do služeb zla. ČLOVĚK neustále přírodu znásilňoval. Výsledkem je civilizace založená na moci, strachu a závislosti. Dosáhli sme děsivé disbalance (disharmonie), nerovnováhy mezi materiálním a spirituálním vývojem, naše civilizace je vadná! Celý technický pokrok nám poskytuje pouze pohodlí-jakýsi standard. Jeden moudrý muž kdysi řekl, že hřích je to, co není nezbytné. Pokud je to tak,celá naše civilizace je založená na hříchu, od začátku-do konce." SPOILER Ak prestanem citovať a vrátim sa k deju a celkovému dojmu z filmu, budem sa musieť priznať, že tak rozporuplné pocity vo mne už dlho nijaký snímok nevyvolal. Obzvlášť obcovanie s čarodejnicou sa mi zdalo temné, ponuré a predsa svojím spôsobom krásne. Sám hlavný hrdina vo mne vzbudzoval obdiv, súcit a odpor zároveň. V konečnom dôsledku zistíme, že urobil len to, čo musel pretože nikdy nemal na výber. Celý film je stelesnením dekadencie, teda z môjho úhlu pohľadu a zakončenie opäť ponúka akúsi úľavu a záblesk nádeje v podobe malého chlapca, ktorý počúval a celý život sa bude snažiť pochopiť. (27.10.2013)

Tarkovského špecifické obrazy a výrazovo nemé tváre postáv sú neodmysliteľnou súčasťou jeho rozprávačského štýlu, ktorým dosahuje určité duchovné poznávanie jak hmoty, astrálnych telies, tak životodarného okolia a slabostí ľudského pokolenia. A ich vzájomnému pôsobeniu. Dej je zasadený kamsi do švédskeho vidieka (prvá polovica dejovo nedejová, tá druhá nedejovo dejová až somaticky spirituálna), ktoré obýva tamojšia majetnejšia rodina. Už to je istý protipól, naviac ak aj bežné každodenné činnosti nahradzujú filozofovaním a skôr verbálnymi prejavmi vnútorných neistôt, tápaním a ponevieraním sa v životnej kríze. Vonkajší zásah a strach z globálnej katastrofy vyviera v jeho prezieravom intelekte skôr v akomsi gnostickom prejave oveľa zložitejšie previazaného sveta zmyslovosti, ktorý je narušený a nevedmo ho primäť k väčšej aktivite. Na tieto a ďalšie súvislosti napovedá aj v mizanscénach a medzi riadkami. Zatiaľ čo v Stalkerovi telefón zvoní uprostred života bez technológii a spĺňa úplne odlišný účel, tu je nemý a uzatvára protagonistov vo vzduchoprázdnu. To isté platí o strome ako symbolu rozkvetu a sucha. Jediné, čo ešte toto útlo poznačené dno človeka môže spasiť, je obeta (vedomá inšpirácia Bergmanom – viď Mlčanie a Jesennú sonátu). A tá je nezbytná, hoci je bolestivá. Predabovanie nie presne načasované (alebo to snáď len mne tak zhatila inak kvalitná verzia?) a možno ide aj o najslabší autorov film, stále je to solídny nadpriemer na poli artu a poetického panteizmu, ktorý zlučuje vonkajšie živly a vnútorný – hermetický svet. Akoby sa sám Tarkovský odovzdával od svojho domovu a považoval to za jediný možný krok, hoc ho to páli a robí to nerád. Ale už som mu nevedel tak prísť na vrub. A nezachránia to ani vzdialené Nykvistove trajektórie, ani atmosférou meniace sépie a ďalšie aspekty formálnej vychytralosti. (25.04.2016)

Stoicizmus a nihilizmus v úvode mi imponujú zo všetkého najviac. Potom prichádza noc a s ňou výrazný filozofický shift. Odklon k hystérii, fatalizmu, no a nepozerateľný je hlavne onen dolorizmus. Akurát ruskú vodku, ktorá môže toto bolestínstvo uhasiť, nahradil kvalitný západný koňak. Tarkovského filmy sú presiaknuté náboženstvom a vierou. Doteraz mi to nikdy nevadilo, tu však áno. Všetci prinášame denne svoje obete. A nemusíme to robiť ani rituálne, ani v mene éterickej bytosti. A takú obeť, ako je súlož s Islanďankou (nech by to aj rovno bola Panna Mária), by veru mnohí boli schopní priniesť. Ani by to nebolelo. Z mojej skúsenosti ale vyplýva, že súložou sa nezachraňuje svet, ono skôr naopak, súlož väčšinou všetky problémy sveta vytvára. (22.07.2017)

Offret je môj prvý (a teraz som na vážkach, či nie zároveň i posledný) film Tarkovského. Je to neuveriteľné psycho, ktoré ma väčšinu času privádzalo k nepríčetnosti Alexandrovými monologami a špeciálne jeho modlitbou, kde medzi slovami a vetami bud' otravne vzlykal, alebo oddychoval, pričom samotná švédština so svojimi 'KLIK-KLAK-KLEK' v každej vete, ba dokonca i v slove(!!), mi pílila uši a vytrhávala bubienky i s koreňmi! No na druhej strane ma i nejakým spôsobom upokojovali isté obrazy. Napríklad kvílenie pastierky ozývajúce sa v prázdnom a opustenom tichu , ktoré občasne prerušil brechot psa v tom epickom súmraku bola paráda! Film som si stiahol do telefonu a vyplňal ním prestávky v práci. Doma by som to na jeden záťah nedal! To by ma jeblo! (11.06.2016)