Zrcadlo

Je mi úplně jasný, že chyba bude spíš ve mně, ale Zrcadlo mě (stejně jako všechy další Tarkovského filmy) neuchvátilo ani neohromilo.. Fakt bych u toho chtěl zažívat ty pocity, co lidé, kteří tomu neváhají dát 100%, ale nejde mi to. Je to prostě princip vyprávění, který mě nedokázal zaujmout.. S Tarkovskym nejsme na jedný vlně:) (03.06.2008)

Zrcadlo je lyrická filmová báseň, závoje vzpomínek, které jsou nahodile poskládány jako stovky střípků a střepů básníkem narychlo poslepovaného zrcadla, jež se roztříštilo úderem nedokonalého vědomí. Pomalé kamerové jízdy tvoří zdání až hypnotické kamery, film tak má svou dynamiku v pravidelném plynutí a zpomalování scén, které je navíc podpořeno emočně vypjatou hudbou. Jako jeden z důležitých motivů se objevuje motiv spěchu, civilizačního stresu, který je stavěn coby protiklad věčnému klidu a spočinutí. Leitmotivem jsou pak vzpomínky na matku a ženu, otce a syna... Tarkovského metoda není čirý surrealismus, je to skutečně spíše lyrické vyjádření nahodilých obrazů útržků vzpomínek, pocitových můstků mezi dlouhodobou a krátkodobou pamětí, propojení racionálního a podvědomého, deja vu, zapisování vzpomínek formou rozvolněné filmové básně. Lyrika přece svá témata vždy rozvíjí v časově paralelních obrazech, neboť nepostihuje chronologický sled událostí, vrší pocity nahodile vedle sebe, jde hlavně o působení na city čtenáře (diváka). Španělsko, toreadoři a generál Franko, hned vedle něj čínský předseda Mao, Velká vlastenecká válka, Mojžíš s hořícím keřem, otcovy verše, Puškinův dopis se zásadní myšlenkou, že rozdělením křesťanství na západní a východní vedlo k izolaci Ruska...což ovšem mělo svůj význam... Létání (horkovzdušné balony) + Umění (knižní reprodukce) + Hudba = KRÁSA (Raději v závorce se sám sebe ptám, jestli to není až příliš kýčovité spojení?) (02.01.2012)

Tarkovského mám velice rád a fakt si ho vážím, jenže sledování tohohle filmu pro mě bylo naprosto nepříjemné. Smysl většiny scén mi zůstal skryt a jediné co jsem mohl ocenit byla čas od času vizuální stránka či dobré výkony herců. Usnul jsem u toho, nudil se k umření a asi milinkrát se modlil, aby už byl konec. Uznávám, že to je asi moje chyba, ale znova bych to už asi nevydejchal. (06.02.2007)

Tarkovskij před zrcadlem (rozbitým). Vzpomíná, svěřuje se. "Ja mogu govorit!". Plný emocí sbírá střípky své (ne)naplněné minulosti, předkládá je k nahlédnutí, k inspiraci i k poznání sebe sama. Ano, zrovna v tomto střípku se lze poznat jak v zrcadle ze Zrcadla. Velmi osobité, ale zároveň uchopitelné, plně vstřebatelné...na úrovni emoční, duchovní i výpovědní. Voda, oheň, vítr...člověk___bezmocná oběť válečných hrůz (uprchlík opouští svůj domov), osamocená bytost (jen se svými představami), vládce (žhář), milovaná bytost (matka, milenka...syn), bytost milující (Tarkovskij). Na jednoho je toho možná až moc, každá vzpomínka se rázem stává skutečností, je možné ji s režisérem společně prožít. Jak? V silně artovém stylu, neb ZDE je skutečně vše, co může divák od uměleckého filmu žádat. (17.09.2016)

9/10 Pomocí Zrcadla je možno něco vyjádřit. Možná se dotknout vlastní duše... Jenže co ten film vlastně znamená? Možná něco tuším...Určitě nejnepřístupnější Tarkovskij už proto, že je o jeho dětství, o životě jeho rodiny. Prý tam není žádná scéna, která by nebyla pravdivá... Nedoporučuji pro seznámení s Tarkovským hned na úvod. Spíš jako komplexní završení jeho tvorby. (08.07.2006)