Ivan Hrozný I.

Fanúšikovia slávnej Ejzenštejnovej nemej "trilógie" môžu byť z klasicky montážneho Ivana Hrozného mierne sklamaní. Ja v ňom cítim určitú neistotu v dialógoch, expresívne herectvo, ako v japonských filmoch na úkor psychológie postáv. Režisér je určite silnejší a istejší v obrazoch, či už v nereálnych predimenzovaných tieňoch Ivana, ale predovšetkým vo veľkolepých exteriérových scénach s mohutným komparzom, i keď bez poriadnych bojových scén. Napadá ma paralela s hollywoodskymi hercami a režisérmi a ich problémami pri prechode na zvukový film, ako aj podriadenosť štúdiovému systému na západe verzus podriadenosť Stalinskému režimu na východe. Stále je ale lepšie mať svoj materiál pod producentskými nožnicami, ako svoj krk pod mocenským nožom, takže Ejzenštejn mal svoju úlohu zťaženú. Vládne intrigy, politikárčenie a historické udalosti sú natoľko filmovo príťažlivé sami o sebe, že film vás bude baviť aj napriek spomenutým nedostatkom. Napríklad aj vďaka striedmej stopáži, respektíve kvôli rozdeleniu jedného filmu na dve časti. (18.03.2013)

Ivan Hrozný I & II V roce 1941, po fenomenálním úspěchu předchozího filmu Alexandr Něvský, za kterého Ejzenštejn dostal 1.2. 1939 Leninův řád, byl pověřen prací na třídílném eposu o legendárním ruském carovi 16. století Ivanu Hrozném. První díl navázal na úspěch předchozího filmu a Ejzenštejn byl za něj opět oceněn, tentokrát prestižní Stalinovou cenou. První díl se dostal do kin v roce 1945. Podobné štěstí ale neměl díl druhý (dokončený v roce 1946) – ten už nemilosrdně narazil na bariéru cenzury a diváci jej mohli spatřit až v roce 1958. Materiál ke třetímu dílu byl až na jeden zlomek zničen. Přeložený dokument nás zavádí do doby, kdy Ejzenštejn, který pomalu vzpamatovával ze srdečního infarktu, jež ho stihl po zákazu filmu, poslal na podzim 1946 Stalinovi osobní dopis a v únoru 1947 mu byla udělena audience. Z ní je uvedený záznam. Ejzenštejn dostal za úkol druhý díl přepracovat, ale nevydržel pracovní nápor a politické tlaky a přesně rok po rozmluvě v Kremlu v roce 1948 zemřel. Druhý díl se vysílal až v roce 1958, tedy již v době chruščovovského „tání“. Konečně v roce 1988 promítl na mezinárodním sympoziu v Oxfordu, pořádaném u příležitosti nedožitých Ejzenštejnových devadesátých narozenin, ředitel moskevského Muzea S. Ejzenštejna Naum Kleim jedinou dochovanou pasáž ze zničeného třetího dílu, ve které Ivan Hrozný vyslýchá cizího žoldáka. Podobnost s praktikami sovětské NKVD je evidentní dnes a nebylo možné ji přehlédnout ani za Stalinova života. Pro historiky však nemá tento jedinečný dokument zaznamenaný očitými svědky jen rozměr boje režiséra proti politické zvůli. Jistě, je až k smíchu, jak se trio Stalin – Molotov – Ždanov pasuje do role filmových producentů a z piedestalu své moci radí vystrašeným umělcům, jak mají točit a hrát; jak z výše svého neumětelství a umělecké impotence (Ždanov) uspokojují svá ega peskováním a poučování takového talentu, jako byl Ejzenštejn. Nelze si v tomto nevzpomenout na scény z Allenových komedií o drsných gangsterech toužících se ohřát v záři reflektorů a získat tolik postrádanou prestiž, uznání a slávu. Nenechme se ovšem mýlit tímto povrchním dojmem. Za tímto zdánlivým uměleckým ignorantstvím se skrýval přesně vypočítaný kalkul „inženýrů moci“, kteří přesně rozpoznali sílu a moc stříbrného plátna pro ideologický boj a historické uvědomění. Ejzenštejn byl přes všechny problémy, kterému sovětská moc vytvářela, ikonografem mladého sovětského státu, Andrejem Rublevem socialismu. Svým velkým talentem pomohl vizualizovat fiktivní obraz SSSR, dát mu tvář exportovatelnou do zahraničí právě v podmínkách, kdy ta pravá tvář sovětského státu byla zahalena tajemstvím a obehnána ostnatými dráty. Ne nadarmo další z „inženýrů moci“ Joseph Goebbels obdivoval Ejzenštejnův legendární Křižník Potěmkin a toužil, aby v německém filmovém průmyslu vznikl podobný umělecky silný, ale přitom výsostně ideologický film. Na hloupé agitky, ať už antisemitské či stalinistické, lidi příliš nezabírali. (24.02.2009)

Po dlouhé době jsem zhlédla další film legendárního režiséra Ejzenštejna a nepopírám, že kdybych se na něj (ne)musela podívat kvůli škole, asi by mi ještě dlouho unikal. Musím říct, že Ejzenštejn opět předvedl své formální kvality a vytvořil monumentální fresku historické postavy, jejíž jméno (alespoň) si všichni pamatujeme z hodin dějepisu. Chystám se na druhý díl a celkově je to pro mě dobrá lekce z dějin. Oprostím se od věcí jako herectví, které dnes působí nepatřičně, a podřídím se dobovému kontextu. Přesto ale Ivan Hrozný nedokáže strhnout tak, jako například Křižník Potěmkin... Takže z úcty k filmovým dějinám i režisérovi dávám 70 %. Ne že by mě to nebavilo, jen mě to opravdu neposadilo na zadek. Škoda. Uvidím, co se mnou udělá druhý díl. (11.04.2012)

Přípravy na státnice mi pod ruku házejí opravdové skvosty. Což o to, Ejzenštejn docela zajímavě pracuje s předkamerovým prostorem, využívá klamání perspektivou a i ve 40. letech se nezbavil těch specifických montážnických střihových postupů. Jenže je to k smrti nudné a směšné. Herci kulí oči na plné obrátky, neustále prkenně stojí jako panáci a pronášejí vzletné kecy o ničem. Postavy tak nejsou lidmi, ale trapnými loutkami, které si Ejzenštejn vodí k obrazu Stalinovu. Nuda k uzoufání a sranda k pláči. 2/10 (25.05.2018)

Po pravdě příjemné překvapení, trochu jsem se obával filmu hodně podobnému Alexandru Něvskému, ale nestalo se tak. Mimo fascinující hudby S.Prokofjeva, která se k dramatických pasáží náramně hodí, vyniká film především také jako hodně silné drama se skoro až komorní atmosférou, děj nám pak přibližuje snahu nově jmenovaného cara Ivana, v prvním díle zatím marnou, o vytvoření jednotné Ruské říše, které bude vládnout jediný člověk, a tím měl být právě on. 80%. (01.02.2010)