Ivan Hrozný II.

Nevidel som prvý diel filmu a po dnešnom zážitku ani netúžim ho vidieť. Ejzenštejn nič nezabudol a v máločom sa poučil. Nezabudol, ako zvládnuť réžiu a strih, ale nepoučil sa z toho, že už nie je rok 1925, keď nakrúcal krížnik, ale rok 1945, kedy už figúrky z panoptika nemého filmu pôsobili viac komicky, než dramaticky. Určite sa však poučil v tom, že ak chce ďalej existovať v dobe vládnutia cára Josifa Vissarionoviča, musí historický epos nakrútiť tak, aby jeho vysokoblahorodie pri sledovaní spokojne pohmkávalo bafkajúc zo svojho čibuku. (26.01.2017)

>>> Historickou nepřesnost vem čert, daleko zajímavější je ta zlověstná síla přesvědčení o vlastní velikosti, pravoslavný mysticismus, který bojarům nedovolí vztáhnout ruku na cara při první vhodné příležitosti, důstojnost, autoritativnost hlavní postavy i filmu samotného, obojí lze podrobit kritice, ale naprosto ne výsměchu. Stalinovi se druhý díl možná nezamlouval, ale takovému Putinovi jistě ano. (12.07.2014)

O druhém Ivanu Hrozném bych mohl říct podobné věci jako o tom prvním. Tedy bylo to určitě precizně natočené, Nikolaj Čerkasov je coby Ivan Hrozný dokonalý, ale bohužel to ve mě nezanechalo žádný trvalejší dojem. Příběh se zaměřuje na období Opričniny a vnitřní přerod z cara Ivana na Ivana Hrozného. Díky tomu chybí nějaké bitevní scény (jako byla v prvním díle ta u Kazaně) a vše je velmi statické a konverzační. Vlastně by mi to ani tolik nevadilo (právě díky výkonu hlavního představitele), kdyby nebyla první scénou, která na mě zapůsobila až ta, kdy na hostině přinesou na stůl černé labutě s královskými korunkami. Následujících asi dvacet závěrečných minut jsem hltal. Bohužel ty nemohou vyvážit zbytek filmu. No a navíc mě tam dost otravovala a nudila hudební čísla. (09.08.2011)

Podľa očakávaní Ejzenštejn v druhej časti pritvrdil v intrigách, na moje počudovanie sa ale pre zvyšok dvojdielneho filmu presunul výhradne do interiérov a keďže som si o filme vopred nič nečítal, absencia veľkolepej bitky bola pre mňa v prípade megalomana Ejzejštejnovho formátu veľkým prekvapením. O jeho slobodnú vôľu tu ale nešlo. Herecké výkony sú snáď ešte teatrálnejšie ako v prvej časti, otázka je, či je takáto štylizovanosť kladom, alebo záporom pri tomto žánri a v tomto období. Našťastie už ale funguje psychológia. Vidím, že názory na to, či je lepšia prvá, či druhá časť, sú rozdielne, ja sa prikláňam k tej prvej. Druhú zachránila záverečná, vysoko atmosférická pasáž, kde sa naplno prejavilo majstrovstvo režiséra a pripomenul mi tu skôr nemeckých expresionistov, alebo starých amerických hororových majstrov, ako samého seba. Takže trochu ruskej histórie v klasickom filmovom podaní, ktorá nikoho neurazí a ktorá vzhľadom na komorné ladenie celého projektu a celkovú vyše trojhodinovú stopáž neskĺzne k akademickej nude. P.S.: Tri deti v kostole a ich obruče nad hlavami mi pripomenuli tri hlavne na krížnikovi Potemkinovi, mohlo by sa jednať o narážku. (18.03.2013)

U jedničky jsem ocenil pouze to, co jsem prostě musel. Nijak víc mě ten film nedostal. Proto sám nechápu, jak je možné, že druhý díl, který jsem viděl záhy a který vznikal současně, na mě působil o tolik silněji. Propaganda prakticky zmizela a zůstala jen nekonečná paranoia neustále zrady a nenávisti všech vůči Ivanovi, kterého vlastně nesnášíme i my. Neskutečně působivé. (06.08.2012)