Moderato cantabile

Pred niekoľkými rokmi som čítala túto knihu a nevedela som si predstaviť, ako by sa dala sfilmovať. Všetko je to o pocitoch. Človek si myslí rôzne veci o druhých, o rodine, o všetkom okolo seba. A nič sa nedeje. Človek si žije so svojimi myšlienkami a nikto mu nič nehovorí, pretože nie je na čo reagovať. Ostatným môže pripadať zamyslený, melancholický. Keď však človek začne hovoriť nahlas o tom, čo si myslí, druhí môžu byť poriadne zaskočení tým, čo sa dozvedia. A keď sa objaví poslucháč, ktorí reaguje na vyslovené otázky a pocity, človek naraz začne rozprávať o všetkom možnom a je potom ťažké odhadnúť, kedy prestať, aby sa poslucháč necítil presýtený, preťažený, vystrašený, nepríjemne. Anne (Jeanne Moreau) celý týždeň stretáva Chauvina (Jean-Paul Belmondo). Najprv sa rozprávajú o vražde, ktorá sa stala v dome, kde obaja boli prítomní, ale postupne prechádzajú na vlastné city. Jarná ešte sivá príroda neposkytuje rozptýlenie, a tak sa celý príbeh sústreďuje na postavy a ich vzťahy. Čierno-biela stránka filmu tomuto silne sústredenému príbehu pristane. (26.03.2016)

Když dva dělají totéž... M. Antonioni se ve svých filmech věnuje postavení ženy ve druhé polovině dvacátého století. Získala svobodu, ale nemá co na práci a beze smyslu bloudí světem (Červená pustina), či slouží jako prázdný dekorativní doplňěk, u kterého nevadí, že jednoho dne zmizí (Dobrodružství). Brook a Duras se snaží o totéž, ale taky v nás chtějí vyvolat sympatie k hlavním postavám. Výsledkem je melodramatická banalizace silného tématu. Moreau a Belmondo sedí na lavičce a pronášejí pseudo-poetické věty beze smyslu, chodí po městě a dlouze si hledí do očí, jenže to na rozdíl od Antonioniho nudí a nevzrušuje. Po právu zapomenutý film. (19.10.2012)

Mírně a zpěvně. Film přesně takový, jako je jeho název. Jednoduchý děj je zde spíše podružný, hlavní váhu zde má atmosféra a psychologie hlavních postav, mezi nimiž je plno nevyřčeného a které odděluje sociální i věková bariéra (Jeanne Moreau je o 6 let starší než Jean-Paul Belmondo, a ve filmu ztvárnila postavu manželky jeho šéfa). Petera Brooka jsem dosud znal pouze jako divadelního režiséra (respektive měl jsem ho zafixovaného jako divadelního velikána, od něhož jsem kdysi četl jeho knihu "Prázdný prostor"), když jsem tedy zjistil, že v telce poběží jeho film, o kterém jsem nikdy neslyšel - navíc s tak skvostným obsazením, byl jsem na něj velmi zvědavý a zhlédl jsem ho s velkým zájmem. Film to jistě není pro každého - většina dnešních diváků by ho asi shledala jako přeartovanou nudu, kde se "nic neděje" - ale osobně mám podobné staré černobílé artové libovky velmi v oblibě, a Jeanne Moreau je moje velká herecká oblíbenkyně. Především díky jejímu úchvatnému zjevu jsem byl nakonec z filmu zcela unešen - film navíc vyniká krásnou kamerou (většina záběrů by šla pověsit na zeď jako dokonalé černobílé fotografie) a skvostnou hudbou, která představuje výrazný náladotvorný prvek. Pro mě coby člověka v podstatě zcela nedotčeného filmy s Belmondem bylo navíc velmi příjemné moci vidět film v původním znění s titulky - většina českých diváků má podle mě Belmonda zafixovaného s hlasem jeho českého dabéra Krampola, kterého já osobně nemůžu ani vystát, takže o to víc mě ČT Art odvysíláním tohoto filmu ve francouzském znění potěšil. Víc takových neznámých filmů! (26.03.2016)

Moderato cantabile vypráví dvojí příběh – v první, dějové linii, jde o nevysvětlenou vraždu dívky jejím milým za bílého dne v místní kavárně a v druhé, méně dramatické linii (která však nese hlavní váhu celého příběhu) sleduje film fáze sblížení se dvou náhodných svědků této vraždy – manželky majitele místní továrny a jednoho z dělníků. Sledujeme je při rozhovorech, procházkách, největším projevem lásky jsou až do konce filmu jen jejich pohledy a a letmé doteky; oba cítí vyprahlost života ve stereotypu, oba sní o paralele s postavami prvního příběhu a oba dospějí k ještě trpčímu výsledku, než je vražda z vášně: film popisuje přání zemřít pro lásku a hořkost z neschopnosti toto naplnit. Moderato cantabile je tempové a výrazové označení Diabeliho Sonatiny (mírně rychle, zpěvně), které si synek hlavní hrdinky ze vzdoru odmítá zapamatovat na hodinách klavíru s autoritářskou protivnou učitelkou – dětský vzdor proti ubíjející nudě cvičení je další variantou hlavního smyslu příběhu – zobrazení touhy po svobodě citů a poznání její neuskutečnitelnosti. Moderato cantabile je převedením novely Marguerite Durasové do filmové podoby. Režisér Peter Brook posunul vyznění příběhu z textu o zastřených emocích od estetiky Nového románu blíže k žánru filmového melodramatu; režie samotná je velmi čistá, minimalistická, Jeanne Moreau a černobílý formát připomene Antonioniho Noc; podobné dlouhé záběry hladiny z paluby lodi překvapivě použil o třicet let později i režisér Annaud, při zfilmování Durasové pozdního textu Milenec. (12.10.2010)

Až s ním, on přepiloval mříže niterní. Až s ním, poznává svůj "jiný" příběh vábivý. Upínat se k paprskům, které pominou. Zamyšlení, jež se v pustině melancholické rozlije, jež se s ubývajícím dotekem ve snovost rozpije. Slib sblížení zaplesá, zabolí. Stalo se sedmé noci, výkřikem zalknuta. Kéž stali se milenci ve spolčení nicotném. Setkání s tajemstvím. Zarmoucena štěstím, které jako mlžný dar se rozplyne. (23.03.2016)