Moderato cantabile

Něco na tomto komorním snímku určitě je. Onen hudební podmaz, ono Moderato cantabile, které nás provází celým snímkem, je úžasná skladba. Přesto mi to jako celek úplně nesedlo. Na mě asi až příliš pomalé tempo a hlavně dost nepochopitelné citové míjení obou hlavních postav. Rozhovory mezi dotyčnými mi přitom přišly dost o ničem. A k čemu tak byly ty scény z hodin klavíru s nepříjemnou učitelkou, která se k chlapci vůbec nechová hezky, to fakt nechápu. Tři hvězdičky za herecké výkony a za tu celkovou zasněnou atmosféru. (27.02.2022)

Děj milostného a tak trochu i tajemného příběhu je jednoduchý, avšak velmi pevný v základech. Pronesené dialogy vyznívají takřka jako verše a romantickou atmosféru společně s nádherným soundtrackem velice vynáší. Jeanne Moreau a Jean-Paul Belmondo vytvořili dvojici, na kterou je radost se dívat. Příběh je skutečně jako báseň mající jedno pojítko a tím je kavárna, kde se stane tragédie z lásky. Anne a Chauvin se tam seznámí. Kupodivu je to i místo, kde Anne Chauvina vždy najde. Plamínek lásky zažehne a je otázkou, jestli to tam, kde to všechno začalo, zase také skončí. A hlavně jak. Vše co je ukázáno má nějaký smysl a symboliku, k čemuž je nutný potřebný kontext k jejich uchopení. Motorový člun procházející otevřeným oknem v úvodní scéně je interpretován jako symbol svobody. Magnólie v některých scénách představují sexualitu Anny a když v jedné zavře okna, signalizuje to její neschopnost sexualitu zvládnout. A nebo víno, které Anna pije. To jí pomáhá zapomenout na sociální zátěž, kterou drží a symbolicky tak popisuje její odloučení od takového břemene. A jsou tu mnohé další. Snímek podle knižní předlohy Marguerite Duras je krásným přepisem a velice láká si onu knihu přečíst. Snímek se už stal poněkud zapomenutým a je to škoda. Jako ukázka, jak se takovéto filmy mají dělat, je velice příkladná. (09.05.2018)

Když dva dělají totéž... M. Antonioni se ve svých filmech věnuje postavení ženy ve druhé polovině dvacátého století. Získala svobodu, ale nemá co na práci a beze smyslu bloudí světem (Červená pustina), či slouží jako prázdný dekorativní doplňěk, u kterého nevadí, že jednoho dne zmizí (Dobrodružství). Brook a Duras se snaží o totéž, ale taky v nás chtějí vyvolat sympatie k hlavním postavám. Výsledkem je melodramatická banalizace silného tématu. Moreau a Belmondo sedí na lavičce a pronášejí pseudo-poetické věty beze smyslu, chodí po městě a dlouze si hledí do očí, jenže to na rozdíl od Antonioniho nudí a nevzrušuje. Po právu zapomenutý film. (19.10.2012)

Moderato cantabile vypráví dvojí příběh – v první, dějové linii, jde o nevysvětlenou vraždu dívky jejím milým za bílého dne v místní kavárně a v druhé, méně dramatické linii (která však nese hlavní váhu celého příběhu) sleduje film fáze sblížení se dvou náhodných svědků této vraždy – manželky majitele místní továrny a jednoho z dělníků. Sledujeme je při rozhovorech, procházkách, největším projevem lásky jsou až do konce filmu jen jejich pohledy a a letmé doteky; oba cítí vyprahlost života ve stereotypu, oba sní o paralele s postavami prvního příběhu a oba dospějí k ještě trpčímu výsledku, než je vražda z vášně: film popisuje přání zemřít pro lásku a hořkost z neschopnosti toto naplnit. Moderato cantabile je tempové a výrazové označení Diabeliho Sonatiny (mírně rychle, zpěvně), které si synek hlavní hrdinky ze vzdoru odmítá zapamatovat na hodinách klavíru s autoritářskou protivnou učitelkou – dětský vzdor proti ubíjející nudě cvičení je další variantou hlavního smyslu příběhu – zobrazení touhy po svobodě citů a poznání její neuskutečnitelnosti. Moderato cantabile je převedením novely Marguerite Durasové do filmové podoby. Režisér Peter Brook posunul vyznění příběhu z textu o zastřených emocích od estetiky Nového románu blíže k žánru filmového melodramatu; režie samotná je velmi čistá, minimalistická, Jeanne Moreau a černobílý formát připomene Antonioniho Noc; podobné dlouhé záběry hladiny z paluby lodi překvapivě použil o třicet let později i režisér Annaud, při zfilmování Durasové pozdního textu Milenec. (12.10.2010)

Na můj vkus moc ponuré, moc umělecké. Jeanne Moreau mi navíc svým couráním po městě s nepřítomným kukučem připomněla Výtah na popraviště, kde přesně tímhle způsobem taky zdržovala půlku děje. Přiznávám výbornou kameru, ale nejvíc mě stejně asi bavila hudba. Ta ovšem vznikla 150 let před tímhle filmem. (20.01.2015)