Moderato cantabile

Pred niekoľkými rokmi som čítala túto knihu a nevedela som si predstaviť, ako by sa dala sfilmovať. Všetko je to o pocitoch. Človek si myslí rôzne veci o druhých, o rodine, o všetkom okolo seba. A nič sa nedeje. Človek si žije so svojimi myšlienkami a nikto mu nič nehovorí, pretože nie je na čo reagovať. Ostatným môže pripadať zamyslený, melancholický. Keď však človek začne hovoriť nahlas o tom, čo si myslí, druhí môžu byť poriadne zaskočení tým, čo sa dozvedia. A keď sa objaví poslucháč, ktorí reaguje na vyslovené otázky a pocity, človek naraz začne rozprávať o všetkom možnom a je potom ťažké odhadnúť, kedy prestať, aby sa poslucháč necítil presýtený, preťažený, vystrašený, nepríjemne. Anne (Jeanne Moreau) celý týždeň stretáva Chauvina (Jean-Paul Belmondo). Najprv sa rozprávajú o vražde, ktorá sa stala v dome, kde obaja boli prítomní, ale postupne prechádzajú na vlastné city. Jarná ešte sivá príroda neposkytuje rozptýlenie, a tak sa celý príbeh sústreďuje na postavy a ich vzťahy. Čierno-biela stránka filmu tomuto silne sústredenému príbehu pristane. (26.03.2016)

Děj milostného a tak trochu i tajemného příběhu je jednoduchý, avšak velmi pevný v základech. Pronesené dialogy vyznívají takřka jako verše a romantickou atmosféru společně s nádherným soundtrackem velice vynáší. Jeanne Moreau a Jean-Paul Belmondo vytvořili dvojici, na kterou je radost se dívat. Příběh je skutečně jako báseň mající jedno pojítko a tím je kavárna, kde se stane tragédie z lásky. Anne a Chauvin se tam seznámí. Kupodivu je to i místo, kde Anne Chauvina vždy najde. Plamínek lásky zažehne a je otázkou, jestli to tam, kde to všechno začalo, zase také skončí. A hlavně jak. Vše co je ukázáno má nějaký smysl a symboliku, k čemuž je nutný potřebný kontext k jejich uchopení. Motorový člun procházející otevřeným oknem v úvodní scéně je interpretován jako symbol svobody. Magnólie v některých scénách představují sexualitu Anny a když v jedné zavře okna, signalizuje to její neschopnost sexualitu zvládnout. A nebo víno, které Anna pije. To jí pomáhá zapomenout na sociální zátěž, kterou drží a symbolicky tak popisuje její odloučení od takového břemene. A jsou tu mnohé další. Snímek podle knižní předlohy Marguerite Duras je krásným přepisem a velice láká si onu knihu přečíst. Snímek se už stal poněkud zapomenutým a je to škoda. Jako ukázka, jak se takovéto filmy mají dělat, je velice příkladná. (09.05.2018)

Když dva dělají totéž... M. Antonioni se ve svých filmech věnuje postavení ženy ve druhé polovině dvacátého století. Získala svobodu, ale nemá co na práci a beze smyslu bloudí světem (Červená pustina), či slouží jako prázdný dekorativní doplňěk, u kterého nevadí, že jednoho dne zmizí (Dobrodružství). Brook a Duras se snaží o totéž, ale taky v nás chtějí vyvolat sympatie k hlavním postavám. Výsledkem je melodramatická banalizace silného tématu. Moreau a Belmondo sedí na lavičce a pronášejí pseudo-poetické věty beze smyslu, chodí po městě a dlouze si hledí do očí, jenže to na rozdíl od Antonioniho nudí a nevzrušuje. Po právu zapomenutý film. (19.10.2012)

Až s ním, on přepiloval mříže niterní. Až s ním, poznává svůj "jiný" příběh vábivý. Upínat se k paprskům, které pominou. Zamyšlení, jež se v pustině melancholické rozlije, jež se s ubývajícím dotekem ve snovost rozpije. Slib sblížení zaplesá, zabolí. Stalo se sedmé noci, výkřikem zalknuta. Kéž stali se milenci ve spolčení nicotném. Setkání s tajemstvím. Zarmoucena štěstím, které jako mlžný dar se rozplyne. (23.03.2016)

Na můj vkus moc ponuré, moc umělecké. Jeanne Moreau mi navíc svým couráním po městě s nepřítomným kukučem připomněla Výtah na popraviště, kde přesně tímhle způsobem taky zdržovala půlku děje. Přiznávám výbornou kameru, ale nejvíc mě stejně asi bavila hudba. Ta ovšem vznikla 150 let před tímhle filmem. (20.01.2015)