Juliette a Juliette

Když jsem před filmem viděl zdejší hodnocení, říkal jsem si, blbost s triem Annie Girardot + Marlene Jobert + Pierre Richard se přece nemůžu nudit. Chyba, hodnocení tentokrát nelhalo. Annie a Pierre dělali co mohli a vlastně neposrali žádnou svou scénu, ale z hovna bič neupleteš. Film trpí větší obsahovou nicotou než naše rozkradená státní pokladna. (31.01.2011)

Annie vs. Marléne a k tomu všemu Pierre, no panečku, to je sestavička. Přese všechno vytýkající tomuto snímku se mi líbil. Je názorově orientován jistým směrem, ale Richard roztomile, opět, klasicky bláznivý a směšný, Girardot v roli novinářky, rázné, která má názor, Jobert rověnž v roli jemné ženy s tvrdým půdorysem..! :-) (03.12.2009)

Už jen vědomí, že Richard hraje boxera, mi přišlo neskutečně zábavné. Naneštěstí se humor z filmu brzy vytratí a zůstane jen expresivně feministická splácania (a zt ohot trojsloví mi vadí jen ta splácanina, trochu ta expresivnost, feminismus vůbec, když je tradičně filmově vykonstruovaně vyhrocený). Když tam ale začne pihovatá zrzka Marlene Jobert ěhat v minisukni a kozačkách, je to vlastně všechno úplně jedno. (21.09.2017)

Oddechová záležitost s poněkud slabším scénářem, nicméně v závěru hektického pracovního týdne mi to ani za mák nevadilo. Po herecké stránce není co vytknout, dívat se na dvě půvabné ženy a roztomilého kudrnáčka mi tak nějak stačilo. Hodnotím shovívavě, téma ženy vs. muži je věčné a vždy zázračně zmizí, když do života vstoupí zamilovanost a láska. (07.02.2020)

Rok 1974 nebyl pro Aničku zrovna úspěšný, začátkem roku šel do kin tento film a na jeho konci Facka. Tohle je také celkem pohodový film, dokonce ho ani nekazí Adjani, jenže snímek vlastně neví, co chce. Příběh je prachmizerný, povídání o skupině feministických hipísaček je nudné. A tak Anička s Marlène zmateně těkají před kamerou, občas prohodí nějaký zvláštní dialog a zase odběhnou do jiné scény. Richarda je ve filmu hodně málo, pouze chvilky s ním mají nějaký spád a celkem slušnou úroveň. Rozčarovanému divákovi nezbývá, než ocenit charisma zúčastněných a povzdechnout si nad tím, že rok 1974 nebyl jen ve znamení Verdiktu , Vincenta, Françoise, Paula a těch druhých... a především Celého jednoho života. Forlanimu lze odpustit, neb to byl jeho jediný celovečerní režijní pokus. (19.03.2014)