Dákové

Význam režiséra Sergia Nicolaesca jako kdyby předznamenávalo už to, že jako celovečerní debut mu byl svěřen výpravný historický epos o bojích mezi Dáky (starověkými obyvateli území dnešního Rumunska) a imperialistickými Římany. Zajímavé je, že tato rumunsko-francouzská koprodukce se nijak výrazně neobtěžuje s vysvětlováním historických souvislostí – v krátké předtitulkové expozici stačí, že proti sobě stane obrovská římská armáda a obléhaná pevnost Dáků a že je poté v krátkém dialogu ustanoven hlavní konflikt (rozpínavá mocnost vs. malý, utlačovaný, ale bojovný národ). Bitevní pole není jediným místem, kde se oba národy střetávají; důležitou roli v příběhu hrají také kulturní zvyklosti, záležitosti jejich (nepřesného) výkladu a následná nedorozumění. Při sledování rumunské verze, kde jsou francouzští herci předabováni, proto zamrzí, že tato otázka komunikace ve filmu nebyla rozvedena důsledněji. Jako rozpačitý lze hodnotit i závěr, ve kterém snímek odkáže na zmýtizovanou odvahu bojovných Dáků (do kamene vytesaný výjev bitvy), ale je to také poprvé a naposled, co se tohoto tématu dotýká. V jednotlivostech Dákové problémy nemají a víceméně se jim daří napodobovat své západní vzory, celkově však jde o průměrný, z konvencí žánru nevybočující historický film. (19.01.2013)

Dákové jsou jedním ze série velkolepých historických filmů, na které se rumunský režisér Sergiu Nicolaescu v 60. a na počátku 70. let specializoval. Zde popisuje líté boje mezi Dáky a Římany před zhruba dvěma tisíci lety. V hlavní roli se díky koprodukci s Francií objevil populární představitel Vinnetoua Pierre Brice a i proto měl film i u nás velký úspěch. Jedná se o klasický, ničím příliš nevybočující kostýmní velkofilm, který už většinu dnešních diváků příliš nezaujme, ale za zmínku stojí přinejmenším dobře zvládnuté bitevní scény, ve kterých vystupují tisíce skutečných komparzistů. (18.01.2013)

Idealizovaná, romantizovaná a hodne prekrútená história obdobia počiatočného stretu rímskych légií cisára Domitiána pod Fuscovým velením a dáckym náčelníkom Decebalom. Už len fakt, že v tom čase sa ešte Decebalus nevolal Decebalus hovorí za všetko. Tak sa začal nazývať Diurpanes až po Fuscovej smrti. Odhliadnuc od historických nezrovnalostí, je tu aj mnoho chýb ohľadom organizácie rímskej a dáckej bojovej taktiky, nevidel som napríklad rímsku korytnačku, bez ktorej si neviem predstaviť dobývanie akejkoľvek pevnosti a ani dácke typické "kosákovité" meče, ktorými prerážali lebku súpera aj s prilbou ako keby to bola len škrupinka od vajíčka. Nedá mi nespomenúť postavu Severusa, ktorého hral Pierre Brice. No, nemôžem si pomôcť, ale aj napriek tomu, že mal oblečené rímske brnenie, sandále a chochol na hlave, okamžite sa mi spájal s postavou Winnetoua, istú dobu trvalo kým som si zvykol. Potom prišiel koniec a opäť tu bol Winnetou, tentoraz konkrétne tretia časť. Tak neviem, celkom sklamanie. Odhliadnuc od chýb sa ale na to príjemne pozeralo, za čo mohla hlavne výborná výprava, je vidno, že Rumuni na ničom nešetrili. 60/100 (05.10.2015)

Člověk by čekal oprýskanou Dacii s udýchaným motorem a přitom dostal pořádně nadupanej bourák. Výčitku střihu jako je zjednodušování historie, občasná naivita či vyfoukané účesy barbarů použít nehodlám, dají se uplatnit na prakticky všechny historické špektákly té doby, ať už jsou z jakéhokoliv koutu světa. Dákové tak unesou i ta nejpřísnější srovnání se svými žánrovými a dobovými kolegy. Příjemné překvapení. (20.03.2010)

Vzhledem k tomu, že informací o tom, jak vlastně skuteční Dákové žili, dnes příliš nemáme (jako třeba skoro vůbec nic), muselo se improvizovat – svojí hustností a drsností tak trochu připomínají Sparťany. V Dácích je všechno, co má správná historická epika mít: vojevůdce, který není tím, čím se zdá být, bratrovražedný boj, zapovězená láska, velké bitevní scény. A Pierre Brice stejně vždycky vypadal víc jako Říman než jako Apač. (29.03.2013)