Pravá a levá ruka ďábla

Tenhle western mi prisel, ze je minenej jeste docela vazne, sice se tu najde par hlasek a vtipnejch scen, ale celkove to je variace na Sedm statecnych, coz ovsem nevadi, protoze to Enzo Barboni zvlad vicemene dobre. Spencer a Hill jsou jako vzdy bez chyby a takle spinavyho Hilla jsem jeste nevidel. Jen by to chtelo vic bitek (Ta posledni je skvela, ale nevynahradi tu absenci behem filmu.) a prestrelek, vic hudby a min vaznejch scen. (25.07.2006)

Je bez debat, že právě tady se Hill a Spencer definitivně našli. Spousta situací a scén byla téměř beze změn využívána i v jejich pozdějších snímcích, což se kupodivu ukázalo jako skvělá volba. Příklon ke komedii je evidentní a Terence už představuje jiný typ postavy, než tomu bylo dřív. Výborný dabing dává vyniknout nezapomenutelným hláškám a Micalizziho píseň nastolí už na začátku velkou pohodu, které se film až do svého konce nezbaví. Tuším, že to byl jejich první film, který jsem viděl (v kině v roce 92 nebo 93) a pořád patří k těm nejoblíbenějším. (18.05.2006)

Pravá a ľavá ruka diabla mala v mojom prípade iba tú smolu, že prišla až po pokračovaní. Po Malom unavenom Joeovi, na ktorého jednoducho nemohla stačiť rýchlosťou, dôvtipom, hravosťou. Ani tu však nechýbali im tak typické gagy, facky - plesky a záverečné rošambo, aké nemalo ďaleko od grotesky. Škoda len toho ležérneho tempa medzi tým, väčšia priamočiarosť by filmu isto prospela. Takto to tvorcovia hrali ešte na dve strany a poriadne ani na jednu. (31.01.2017)

Dobrácká a zábavná westernová komedie o ne zrovna snášejících se bratrech a o tom, že postavit se na stranu utlačovaných, je prostě správné. Dvojice Spencer a Hill je legendární, což platí i o jejich rvačkách, které svěže doplňují humor obsažený v jejich komediích a který nepostrádá snad žádný jejich film, přičemž závěrečná mlátička z toho filmu, se bezpochyby řadí k těm úplně nejlepším. (29.09.2016)

Westernová taškařice jakž takž fungující díky chemii mezi Hillem a Spencerem. Špagéťáky máme spojeny s revizionistickým subžánrem westernů, které jsou násilné a demýtizující. To však nejspíš neplatí pro italské westerny s tímto hereckým duem. Celé je to velmi rozvolněné, lehké a když už se to semele, tak všichni odhodí zbraně a začnou o sebe rozbíjet židle a stoly. Hlavní záporák, major snažící se vyhnat farmáře z jejich země, by mohl být zastřelen ve třetině filmu, ale to by se nehodilo. V závěru, když jsou jeho muži přemoženy, tak je mu navrhnuto, aby radši odjel do Nebrasky a on tak laskavě učiní. Konec dobrý, všechno dobré. Sračka. Osobně si ani neužívám ty jejich vyumělkované pranice trvající několik minut, což je problém, protože je to jejich trademark a tudíž to bývá hojně užito. Rovněž vidím problém ve slabém příběhu, tedy i slabém dramatu i v tom, že smysl celého filmu je bavit diváka tím, jak si postavy vyměňují hlášky a jak tlustej Buddy vypíná nepřátele na facku (-akorát že vůbec). Barboniho o dva roky mladší Man of the East mě bavil více - i když je to taky taková pohádka. Oba filmy však obsahují krásné hudební téma - to, které vyhrává zde, si Tarantino vypůjčil do svého Djanga (...stejně jako si vypůjčil hudební motiv z Corbucciho Djanga). Sequel They Still Call me Trinity je prakticky tím stejným, ale už bez kvalit, které to u mě u originálu vytáhly na ty 2/5. (05.12.2023)