Neskolko dnej iz žizni I. I. Oblomova
Oblomov
Oblomov
Obsahy(2)
Slavný román I. A. Gončarova o citlivém, ale nepraktickém Oblomovovi a jeho příteli, pragmatickém, aktivním a úspěšném Štolcovi, je dnes stejně jako v polovině předminulého století příběhem o věčném souboji rozumu a citu, o hierarchii životních hodnot. Prubířským kamenem povah obou mužů i jejich společného přátelství se stane jejich společná láska k jedné dívce – Olze. Stejnojmenná filmová adaptace, jíž se ujal jeden z nejznámějších ruských režisérů Nikita Michalkov, patří zároveň k jeho nejkrásnějším snímkům. Prostředí petrohradských paláců či zašlá sláva venkovského sídla Oblomovky v Rusku minulého století poskytly režisérovi i jeho kameramanovi Pavlu Lebeševovi látku k okouzlujícím, výtvarně sugestivním scénám. Hereckému koncertu tří hlavních postav nezapomenutelným způsobem dominuje Oleg Tabakov v roli líného, hlubokého a zároveň nesmírně senzitivního Oblomova, po boku s Jelenou Solovjejovou v roli Olgy a Jurijem Bogatyrjovem v roli Štolce. Oblomov patří k filmům, o nichž by se dalo říci, že byly natočeny srdcem. O tom, na čí straně ve věčném souboji rozumu a citu stojí sám režisér, svědčí jeho vlastní slova: „Natočil jsem Oblomova tak, jak jej Gončarov napsal. Ačkoliv nás na mnoha stranách přesvědčuje, že je třeba být aktivní a bystrý jako Štolc, nejlepší části románu patří Oblomovovi – jeho dětství a vztahu k Olze.“ (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (71)
Váham, či nedať tomuto vynikajúcemu filmovému dielu maximum, ale nemôžem. Pasivita a nedôvtipnosť Oblomova ma tak nudila a rozčuľovala, že som mala chuť ním zatriasť aby sa prebudil a žil! Pasivitu chápem, a pripisujem ju výchove bez systému, ale prečo mal také nízke sebavedomie, to je pre mňa záhadou. Ale mužské jednanie je pre ženy dosť často záhadné a nepochopiteľné (platí to aj opačne, samozrejme:-)) Veľmi silné**** ()
Jakkoliv je knižní předloha výborná, film se mi líbil ještě víc. Je totiž spíše polemikou nad samotným smyslem života, než odsouzením jednoho (řekněme způsobu) žití. Je více pocitový, je zde více symboliky a méně černobílých charakterů, což je bezpochyby k lepšímu. Navíc musím zmínit výbornou kameru a skvělou hudbu... ()
„Ani jediné falešné noty nevydalo jeho srdce, on neznal licoměrnosti. Žádná, ani sebe dovedněji vypravená lež ho nepřelstila, nic nesvedlo ho s jeho cesty. Kdyby se vlnil kolem něho celý okean špatností a zla, kdyby všechen svět otráven byl jedem a hrozil rozkladem, Oblomov nikdy nenechal by se svésti, ale šel by svou cestou; v duši jeho zůstalo by čisto, čestno, jasno… Srdce jeho nedá se zakoupiti ničím; na Oblomova možno se vždy spoléhati… Kdo jednou jej poznal, nikdy nepřestane ho milovati,“ pronáší o Iljovi Iljiči Oblomovi jeho přítel Štolc. Celou tuto ideu člověka dokázal do své hry bezezbytku vtělit Oleg Tabakov. Oblomovův svět má dvě polokoule: interiérový mikrokosmos nudy, osvětlený řádně vypečeným pirohem, v němž pluje na bezpečné pohovce hustou polévkou vzpomínek, snů a čekání na přítele; a makrokosmos venkova osvobozený od městských zdí, plný hravosti, poznání, lásky a činorodosti. Jeho planeta je ale deformovaná, nejednou se oba světy prostupují: v nedůvěře v sebe, v bolestínství, v touze stanout… Probuzený věčný spáč se doslova opíjí novými podněty, ale střepy spánku jej vytrvale odrážejí v jeho spící formě, a tento pohled jej zrazuje; noc probděná v altánku, noc myšlenek a touhy a vizí tak nemůže být završena ničím jiným než bezuzdným spánkem, ba přímo prospáním vysněné (žel jen tak) budoucnosti. Michalkov Gončarovův příběh přiléhavě adaptoval do dvou částí (důmyslně propojených reminiscencemi na Oblomovo dětství), první, interiérová má ráz divadelní, je dusivá přes pomalu zotvíraná okna;, o to živěji, osvobozeněji působí „filmovější“ část druhá s fascinujícími přírodními motivy. Citlivé, burcující, úchvatné - - - mrzí mne jen, že Nikita Michalkov nenatočil film také podle Strže, kterou mám od Gončarova snad nejraději… ()
Vizuálně velmi poetický film, jinak ale pro mne celkem nudný děj. Tabakov jako představitel Oblomova se mi zdál nevhodný, byl spíše karikaturou a ubíral na věrohodnosti. Gončarova jsem nečetl, ale zde ve filmu se mi zdálo Oblomovovo "filozofování" dosti plytké. Kdyby byl film o hodinu kratší, byl by lepší... ()
V čem vlastně spočívá ta oblomovština? To není jen lenost nebo nerozhodnost či nuda....nužno padumáť... Oblomov i jeho sluha Zachar opravdu dojímají. Dala bych i plný počet, ale film na mě působil dost rozklíženě. Také bych nepotřebovala orámování snímku scénami z dětství a nečekaná změna v tempu, kdy po dlouhých pohledech na dno hrnku náhle vypravěč vypoví, co proběhne v dalších generacích, mě také nepotěšila. ()
Reklama