poster

Zázrak v Miláně

  • italský

    Miracolo a Milano

  • slovenský

    Zázrak v Miláne

  • anglický

    Miracle in Milan

Drama / Fantasy / Komedie

Itálie, 1951, 100 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Willy Kufalt
    ****

    ♫ "Chceme len boty a šaty, kúsok chleba a dosť, potom uveríme radi, že máme budúcnosť.." Tak pozitívne vykreslenie života bezdomovcov ako pracovitých a navzájom vychádzajúcich ľudí som teda nečakal... ale asi takto mohol kedysi fungovať život ľudí na dedinách. Počiatočná dráma o živote siroty sa postupne mení v nečekane optimistickú komédiu, všetko sa ale zlomí vo chvíli príchodu nadprirozených zázrakov, ktorá prekvapivo ukáže, že chamtivosť sa môže prejaviť aj u skromných ľudí. K záveru už na môj vkus až príliš absurdnej nadsázky, napriek tomu zaujímavé odľahčenie vlny neorealizmu v talianskej kinematografii. Nadčasová zostáva aj ukážka boja obyčajného ľudu s byrokraciou. (75%) (Challenge Tour: Rok s najväčšími svetovými režisérmi)                                                                                                         // Pre zaujímavosť... fanúšikov staršej filmovej tvorby môže zaujímať, že realistická komédia s fantasy zápletkou vznikla v 50. rokoch aj v Československu: Tři přání (1958)(29.8.2018)

  • Anderton
    ****

    Nie je neorealizmus ako neorealizmus. Spočiatku vyzerá Zázrak v Miláne ako Bunuelovi Los Olvidados, aby sa v druhej polovici neuveriteľným spôsobom rozbehli a stali sa veľmi dojímavou bláznivou komédiou so sociálnym apelom. Na Talianoch sa mi páči, že ak by boli aj v tých najväčších sračkách, tak všetko dokážu brať s akýmsi životným entusiazmom, ktorý je mnohým národom, vrátane toho nášho, vzdialený. Bez toho, aby sa z filmu nejakým falošným spôsobom vytratila tragika, pretože tá tam stále zostáva. Aj preto tento film vyzerá tak, ako vyzerá. Nakrútil ho totiž Talian a hrajú tam Taliani. A názov klame, nie je to "Zázrak v Miláne", ale "Jeden zázrak za druhým v Miláne".(3.1.2017)

  • Amputace
    ***

    SPOILER!! Bylo nebylo – těmito slovy začíná neorealistická pohádková alegorie na téma rozdílnosti mezi chudobou a bohatstvím, mezi skromností a chamtivostí. Stejně jako v pohádce, i v tomto filmu je hlavním hnacím prvkem jakýsi závan naděje izolující skupinu postav od okolního neštěstí a nedobrých vlivů. Nakolik se však De Sicovi podařilo skloubit prvky realismu s hraným pohádkovým příběhem?_Přes oslňující, přesto poněkud zmatený úvod, který přenese hlavního hrdinu Tota přes problémy dětství, dospívání a ranné dospělosti několika málo bezeslovnými střihy, se postupně začíná rozvíjet příběh, jehož zásadní a v naivitě si libující vyznění, k němuž divák nepřistupuje racionálně, ale pocitově, nepochybně splňuje původní principy pohádky. Toto, který ve své prostoduchosti a dobrotě nápadně připomíná Haškova Švejka, skončí na skládce, která je domovem několika desítek žebráků. Zde nachází skutečné uplatnění a svými dobrými skutky si vydobývá pozici respektovaného člověka. Souznění společností zavrhnutých jedinců je divákovi i navzdory pochmurnému prostředí a černo-bílému náhledu líčeno jako silně idealistické a až do příchodu bohatého podnikatele pana Mobbiho (a ani potom nezůstane zmar převládající náladou filmu) jevícího nemalý zájem o pozemek skládky (zdroj ropy), podobně působí i vývoj děje._Ačkoli pan Mobbi tvrdí: mám pět prstů, i ty máš pět prstů, je zosobněním člověka falešného a naprosto postrádajícího morální kodex. Rozpor mezi řečí a činy však nemá poukázat jen na zkaženost bohatých, ale především na chlácholení sebe sama, se kterým jsou úzce spjati žebráci. Libují si ve sborovém zpěvu písně o tom, že jim stačí bouda a kus chleba, přestože by každý z nich při sebemenší příležitosti vyměnil „životní pozici“ s bohatým funkcionářem. Výjimku tvoří skupinou neuznalý individualista, který si jako jediný uvědomuje ubohost své situace, z níž i za cenu kolektivní neoblíbenosti hledá východiska. De Sica se zdánlivě snaží o vyvolání antipatie; staví do rozporuplného kontrastu scény podněcující k optimismu (ty notně převládají) a pesimismu; ve skutečnosti ale vytváří od reality distancovaný svět, jež má své vlastní dobro a zlo. Nezaměřuje se ani tolik na zneuctění bohatýrského egoismu, jako na zobrazení plýtvání (vytryskující gejzíry ropy, Totova magická schopnost), ke kterému má sklon každý bez ohledu na společenské postavení._Veledůležitou složku příběhu, jehož literárním strůjcem je De Sicův přítel a kolega Cesare Zavattini, tvoří poněkud naivní symbolika, nejzřetelněji rozvíjená až v poslední třetině filmu, tedy s příchodem stěžejního magického prvku - bílé holubice. Ta se objevuje v momentě, kdy začíná pan Mobbi shromažďovat armádu k vyklizení ropného pozemku, aby prezentovala boj proti bezpráví nezvykle vřelou formou. De Sica záměrně dbá na striktní dodržování pravidel grotesky a to jak při volbě a vedení herců, tak při výběru exteriérů a kulis. Své snové fantazie pak místy až neohrabaně vsouvá do realistického prostředí poválečné Itálie, což je bezpochyby zajímavý a na svou dobu v jistém smyslu převratný nápad, zároveň však jde o jeden z nedopilovaných aspektů filmu. Režie působí odbytě, nízkorozpočtově a herecké výkony nejsou nikterak přesvědčivé, ač se tak chtějí tvářit. Naopak chvályhodná je veškerá absence negativních vjemů, které jsou pro filmy zabývající se podobnou tématikou natolik typické. Svým způsobem se tento snímek dokázal vymanit z hranic svého žánru, kterému se sofistikovaně vysmívá. Podařilo se mu zobrazit válečnou metaforu bez použití násilí, či politických konspirací, k čemuž mu dokonale posloužila již zmíněná pohádková ikona míru._Bílá holubice, jak se brzy všichni přesvědčí, není pouze prostředek k zahnání nepřátel, k zachování klidu a každodenních stereotypů, je to symbol chamtivosti, lhostejnosti a bezohlednosti. Toto, jako jediný opravdu „čistý“ člověk, má vyhraněnou schopnost holubici využívat ke kouzelným skutkům. Nestačí se však divit, když žebráci, před nedávnem ještě pějící o skromnosti, vyvolávají svá rozmarná přání, na která neměli v nejtěžší chudobě ani pomyšlení (nikdo z nich si nepřeje například dům, touží jen po drahých kožiších, honosných skříních a špercích). Chaos, vzniklý tímto nadpřirozeným zásahem, se snaží urovnat dva andělé. Ti holubici opakovaně vrací do „nebe“ a Totova mrtvá „babička“, která se ho v dětství ujala, ji zase pokaždé přináší zpět (andělé dbají na dodržování daných pravidel tady na zemi, zatímco holubice v područí Tota ztělesňuje pravý opak). Divákovi je tak servírována povídka o ryzím dobrákovi, který se odmítá podřídit, což není v dosavadní kinematografii jev příliš častý (v budoucnu je podle podobné šablony natočen třeba snímek „Frajer Luke“ s Paulem Newmanem v hlavní roli). Otázkou je, nakolik byl film, potažmo původní literární předloha, inspirován již zmiňovanou postavou Švejka od Jaroslava Haška. S blížícím se závěrem se totiž paralela těchto dvou postav jeví přímo doslovně. Přesto by bylo hloupé demonstrovat patrnou podobnost postav Tota a Švejka s jakoukoli zásadovostí, či konečností. De Sicově Totovi chybí Švejkova pověstná dvojakost a je mnohem více závislý na magické síle, než na vlastních přednostech; navíc relativně podobné tematické vyznění je diametrálně odlišně zpracováno jak filmem, tak knihou._Přes všechny (pro běžného diváka) nejspíše nepochopitelné prvky, které film nabízí, se až jeho samotný závěr jeví jako opravdu nestabilní a s daným tématem už vůbec nekorespondující kiks. Skupina bezdomovců v čele s Totem je přemožena Mobbiho armádou a následně pozatýkána - pan Mobbi a jeho armáda tady ztělesňují řád a spravedlnost, přestože jednají jen v zájmu vlastního blaha (andělé udržují pořádek mezi nebem a zemí a pan Mobbi tak činí mezi lidmi). Všichni jsou převáženi transportními vozidly daleko od „svých domovů“ a doufají v další zázrak „Totovy“ holubice. V poslední chvíli se holubice skutečně navrací a tuláky osvobozuje. Ti se jímají košťat a za zpěvu chudinské písně odlétají k nebesům, k vysněnému bohatství a štěstí._Tak končí snímek, který se zcela zaslouženě zapsal do dějin světového filmu; nikoli sdělovanou myšlenkou, ale optimistickým zpracováním závažného tématu, ke kterému zaujímá lidská populace distancovaný postoj a přímá jej jako nesdílné tabu.(4.2.2009)

  • mchnk
    ****

    Rozhodně jeden z nejoptimističtějších filmů, které jsem mohl zatím zhlédnout. Plný lidských zázraků. Komediální nadsázka i dostatečná dávka absurdity velmi povedeně kontrastuje s dramatickou, drsnou realitou, ve které se vše odehrává. Totó___milý a usměvavý človíček s nelehkým osudem, ale nevyčerpatelným nadšením pro život, soucítící s každým kolemjdoucím, má-li tedy čas, a rozdávající radost i naději...tajná přání, jejichž snadné naplnění může ovšem člověka změnit. Přirozenou pokoru náhle střídá nenasytnost a každodenní životní skromnost je potlačena touhou po všem, co mají jiní. Tento rozkol zůstává ve filmu jaksi nedořešen a proto mi závěr přišel lehce ukvapený a nedotažený, nicméně celkově se jedná o velmi povedenou, morálně zábavnou podívanou s velmi milou hudbou a skvělým herectvím.(7.1.2017)

  • nascendi
    **

    Zásadné diela talianskeho neorealizmu som videl v šesťdesiatych rokoch vo filmovom klube. Dnes už mám iné oči a tento film ma výrazne sklamal. Nedokázal som sa naň pozerať ako ostatní komentátori a hodnotitelia. Pripomenul mi Svet patrí nám s jeho naivne ľavicovými názormi, ale na ňom som sa mohol aspoň zasmiať a oceniť dobré dialógy. Ale v konečnom dôsledku som rád, že som Zázrak v Miláne videl, pretože mi spresnil môj aktuálny pohľad na výraznú etapu vo vývoji talianskeho filmu.(6.1.2017)

  • - Negativní reakce církve na film vyústily v soudní případ, ze kterého vzešli vítězně filmaři. (Krissty)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace