Zázrak v Miláně

Rozhodně jeden z nejoptimističtějších filmů, které jsem mohl zatím zhlédnout. Plný lidských zázraků. Komediální nadsázka i dostatečná dávka absurdity velmi povedeně kontrastuje s dramatickou, drsnou realitou, ve které se vše odehrává. Totó___milý a usměvavý človíček s nelehkým osudem, ale nevyčerpatelným nadšením pro život, soucítící s každým kolemjdoucím, má-li tedy čas, a rozdávající radost i naději...tajná přání, jejichž snadné naplnění může ovšem člověka změnit. Přirozenou pokoru náhle střídá nenasytnost a každodenní životní skromnost je potlačena touhou po všem, co mají jiní. Tento rozkol zůstává ve filmu jaksi nedořešen a proto mi závěr přišel lehce ukvapený a nedotažený, nicméně celkově se jedná o velmi povedenou, morálně zábavnou podívanou s velmi milou hudbou a skvělým herectvím. (07.01.2017)

Prvá časť filmu si vskutku udržiava tú povestne nadštandardne vysokú → neorealistickú úroveň, kedy sa skrátka protagonista Totò neustále »obšmieta« okolo chudobných ľudí na okraji reálneho Milána, keď by jednoducho najradšej len každému jednému chudákovi čo najlepšie (vy)pomohol, ako sa len dá, vtedy si režisér a scenárista → Vittorio De Sica, odomňa získava naozaj dosť veľké sympatie, pretože priam takmer dokumentárnym spôsobom zachycuje neblahé osudy konkrétnych jednotlivcov, ktorí sa síce nedajú úplne hneď považovať za akýchsi bezdomovcov, ktorým sa ale tak trochu predsa podobajú... Akonáhle sa snímok presunie už do svojej druhej polovice, t. j. s príchodom »zázračnej holubice« , tak odvtedy som si už pripadal, ako v Čarodejníkovi z krajiny Oz, či povedzme aj v Jakubiskovej kultovej legende → Perinbaba, áno, mám na mysli tieto eskapické rozprávky, aké odjakživa nakrúcal trebárs nadhodnotený Steven Spielberg, ktorý si vďaka tomu obmotal publikum okolo prsta ! V podstate chcem tým najmä povedať to, že sa tieto konkrétne dva filmové smery medzi sebou bijú, a tak mám pocit, že sa to k sebe príliš nehodí. A to ani nehovoriac o samom konci, keď som mal zdanie, že sa mi musí snívať. I napriek určitej kritike, je daný kinematografický počin → mimoriadne nadpriemerným, že mu tiež rád odpustím i niektoré »hluché miesta« . (04.12.2021)

Nádhernou a prirodzene plynulou skratkou zobrazené detstvo a dospievanie najdúcha, pohodeného medzi kapustné pole, prostredníctvom zopár výstižných záberov s minimom slov, sa len tak nevidí. A to je len začiatok. Po opustení brány sirotčinca nadšeneckým dobráckym mladíkom sa stávame svedkami uvedomovania najchudobnejších z chudobných, žijúcich v barabizniach zložených z odpadu priľahlého smetiska. Čo stačí k životu je obsiahnuté v slovách revolučno-optimistickej piesne kolónie nuzákov. Spočiatku sa naoko k týmto slovám pridá nový vlastník pozemkov. Skutočné túžby a úmysly nenásytných buržoustov ukazuje ďalší vývin tejto sociálnej rozprávky s kriticko neorealistickým podtextom. Hlavnými zbraňami rebélie ponižených voči utlačovateľom sa stávajú spev, poézia, tanec a humor spolu s neústupčivosťou. Prirodzené mamonárske sklony človeka ani biediacim však veľa šťastia neprinesú. Možno je dobré opustiť tento svet, spriahnuť sa s bosorkami, anjelmi, duchmi a nasadnúť na metlu ! (02.09.2005)

Pozoruhodný pohádkový příběh začínající klasickými slovy: "Bylo nebylo ...". Pohádka o touze po spravedlivém světě a bohatství. Hlavním hrdinou je přátelský a laskavý mladík Toto, jenž byl jako nemluvně nalezen matkou pod hlávkou zelí. V Itálii totiž děti nenosí čáp, ale tam se děti rodí pod zeleninou. Po její amrti vyrůstal v sirotčinci a po opuštění sirotčince nalézá místo mezi nejchudšími lidmi žijícími na smetišti a stává se jakýmsi jejich vůdcem. Pohádka o království, kde pozdrav "dobrý den" skutečně znamená dobrý den ... (16.03.2007)

Okouzlující příběh, kde neorealismus spočívá spíše v situování děje do prostředí chudiny a v užití neherců, jinak jde o notně stylizovanou klasickou komedii s fantasy prvky, která však stojí na originální zápletce a nezaměnitelném humoru. Některé gagy a situace dodnes působí správně absurdně (přesuny za slunečním svitem notně polechtají bránici), ovšem řada z nich již za těch šedesát let přeci jen vyčpěla, stejně jako poněkud neinvenční snaha využít zázračnou holubici. De Sica sice natočil první optimistický sociální snímek, ale tím jeho počin poněkud ztratil na působivé atmosféře a jemné sentimentalitě, díky němuž můžu jeho tvorbu sledovat znovu a znovu. Tady my myslím plně postačilo jediné shlédnutí. (30.03.2011)