71 fragmentů chronologie náhody

Platí tu takmer to isté ako pri snímke Siedmy kontinent . Ide o veľmi industriálne vyzerajúcu snímku ktorá je naplnená depresiou, anómiou a je spracovaná v pomalšom tempe. Každý fragment tu má svoju štruktúru ale aj tak sa mi to celé tiahne a miestami ma to nudilo. 71 fragmentov chronológie náhody sleduje päť dejových línií ktoré sa na konci spoja v jednom masakre. Začína sa to chlapcom ktorý ušiel do Rakúska kvôli vojne v jeho domovine. Ďalej tam sú dve manželské dvojice, jedny si chcú adoptovať dieťa, druhý zase dieťa majú ale otec je agresor a alkoholik. Potom je tam dôchodca. A nakoniec je tam aj 19 ročný študent ktorý na konci rozpúta, už na úplnom začiatku spomenutý, pekelný masaker. Na to som sa tešil najviac.. A ono to finále nakoniec ani nebolo také ako by som čakal. Amok ktorý študenta zachvátil nebol vyobrazený tak, aby som pociťoval nejaké emócie, to je jedno či kladné alebo záporné. Proste v priamom prenose zabil niekoľko ľudí a ja som nepociťoval nič.. A to by som pri psychologických drámach mal. (25.12.2014)

Hanekeho návrat k radikálnímu pojetí debutu. Neústrojně rozsekaný proud fragmentů, dlouhé, zdánlivě neúčelné detaily všednosti, dokumentární vsuvky v podobě zpravodajství z masakrů a válek. V Hanekeho chladném a odtažitém světě se objevuje další hráč – náhoda. Vedle analýzy rozpadu moderních hodnot tak stojí režisérovo fragmentární vidění, které prezentuje divákovi nesouvislé výjevy. Existuje mezi nimi motivace, provázanost? Vyvěrá šílenství a rozklad z pojmenovatelných pramenů? Hanekeho odpověď je mrazivá svou nezúčastněností a absurditou. Jeho malý svět je se světem velkých dějin spojen momentem morální krize... spojité nádoby, v nichž se přelévá krev, zlost a beznaděj. Zatímco krutost velkých dějin nepřekvapuje, ty malé nás vždy zasáhnou. Přitom, jak ukazuje Haneke, je to totéž maso, totéž zlo. Tatáž bytost. Mensch. (04.02.2010)

Film Michaela Hanekeho začína presne týmto písaným úryvkom : 23. 12. 1993 zastrelil 19 ročný študent Maximillian B. na pobočke jednej viedenskej banky troch ľudí a krátko potom guľkou do hlavy spáchal samovraždu. Zmieňovanú udalosť uvidím, až na konci, medzitým vnímam niekoľko typovo odlišných postáv, ktoré majú niečo spoločné s touto finančnou inštitúciou. Buď sa nachádzajú priamo v „epicentre” , keď tam vtrhne tento šialenec, alebo sa ich to nepriamo týka tak, že ich príbuzní sú zrovna v nesprávny čas na nesprávnom mieste, poprípade, ako zbraň vlastne, cez koľko rúk, doputovala k Maximillianovi, ktorý znenazdajky, nazlostený vyšiel zo svojho auta spred benzínky, a nasmeroval si to na miesto, na ktorom vznikol deň pred Štedrým večerom, a v celej Viedni, nepríjemný M-A-S-A-K-E-R, ktorý sa následne niesol v negatívnom duchu ! Filmom ma často sprevádzali archívne zábery ( správy ), kde sa horúčkovito vysielalo znepokojivé dianie v bývalej Juhoslávii, t. j. občianska vojna, alebo chaos v Somálsku, či aj pedofilná celebrita Michael Jackson sa obhajuje a cetera. Postupom filmového času, sa cez jednotlivé dátumy, roku 1993, presúvam práve k tomu, k čomu ma nasmeroval samotný úvod. Je to nesmierne ťažká vec, ktorá mnohým divákom sadnúť nemusí, občas som sa v tom strácal, ale treba to pozorne sledovať, pretože si tieto jednotlivé fragmenty, dokážem rafinovaným spôsobom pospájať dohromady. Obsahuje to také zábery, ktoré mi nevyčarili úsmev na ksichte. Vskutku, na Hanekeho, dobrý pozor si dajte, lebo si o vás nemyslí nič pozitívneho... Zhliadol som od neho ôsmy film, a je mi 100 % jasné, čo si myslí o človeku, ako takom... A nie je to nič pekné ! (10.09.2017)

Nestor intelektuálních filmů Michael Haneke předvedl možná to nejlepší právě ve své (u nás) méně známé trilogii o smrti (71 Fragmente einer Chronologie des Zufalls, Benny's Video, Der Siebente Kontinent). Přiznám se, že jsem musel film shlédnout dvakrát po sobě, protože jelikož jsem o obsahu nic nevěděl, při první projekci mi až do konce zůstával smysl Hanekeho formálního přístupu přinejmenším neprůhledný (oproti Pianistce, kterou jsem viděl krátce před tím je to trochu jiná káva). Chladným záběrům bez špetky dramatizace, jenž připomínají spíše náhodně sestavenou koláž záznamů průmyslové kamery, které sledují (nedá se říci, že něco vypráví – jenom nezúčastněně sledují) fragmenty z života několika postav, dává konečný a plný význam finální scéna, ke které je film režisérem posouván (nebo spíše jsou k němu posouvány jeho aktéři bez vlastního přičinění). Naprosté oddramatizování snímku připomíná více autopsii než film – chladný jako chirurgická ocel. Suma: jeden z nejlepších filmů o násilí, jaký jsem viděl. (08.03.2004)

Nejsem milovníkem vyloženě experimentálních filmů, jejichž tvůrci experimentují s možnostmi využití filmového materiálu a formou sdělení myšlenek natolik, až se pro mě stává výsledek divácky neztrávitelným. Hanekeho mozaikový film, který jsem právě viděl, nicméně vnímám za sebe jako snad to nejlepší, s čím jsem se v oblasti podobných experimentů měl možnost setkat. V 71 fragmentech sledujeme chronologicky poskládané útržky ze života několika postav, jejichž osudy se protnou v závěru během jedné otřesné události v bance. Záběry jsou převažně statické, připomínají někdy spíše průmyslovou nebo skrytou kameru, ale zároveň nabízejí postupně hned několik silných příběhů, které si divák z útržků sestavuje jako kluci onu papírovou skládanku. Určitě je zde patrná inspirace americkým režisérem Jamesem Benningem (mimo samotné formy zpracování kriminálního případu formou série statických záběrů to nelze přehlédnout v „pingpongové“ scéně s vrahem, která velmi připomíná úvodní „tenisovou“ scénu z Landscape Suicide), přičemž Benning sice přišel s něčím podobným dřív, ale Haneke dle mého názoru dokázal dodat této formě daleko diváčtější ráz včetně přidání akce a dialogů ve vybraných scénách. Ve výsledku mi navíc zpětně nepřipadá ani jeden záběr zbytečný, rovněž mě velmi příjemně prekvapilo, jak všechny fragmenty v závěru vytvořily jeden smysluplný celek a jak se mi později vyjasnily i motivy či záběry, jejichž význam jsem původně nechápal. Vyvrcholení příběhu, podané schválně bez prvoplánovaných emocí (a přesto pocitově zdrcující), je hodně kruté, ale díky úvodnímu titulku i očekávané. Více mě dostala závěrečná pointa, díky níž se po promítnutí posledního šotu stala z filmu v druhé vrstvě i krásná absurdní glosa o televizním zpravodajství. *** 71 fragmentů chronologie náhody asi nebude filmem, který bych si chtěl pustit znovu, ale o tohle zde vůbec nejde, jako spíše o úderný účinek s poselstvím a podnětem k zamýšlení, což ke mě v plné míře dorazilo. Proto s vysokým hodnocením ani na chvíli neváhám. [85%] (08.10.2021)