Sonatine

Poetická gangsterka, která Kitanovu tvorbu víc proslavila v zahraničí a která povedeně míchá prvky z Ten chlap je magor i ze Scén u moře. Vznikl tak asi sice ne zrovna nejvstřícnější Kitanův film, ale film, který umí dát každému něco. Pro mě to byly třeba ty srandičky na pláži nebo scény ze silnice, kde mi to maličko připomínalo až Kiraostamiho. Pořád je to ale gangsterka, takže se zde umírá a nechybí ani násilí. A i když nemůžu říct, že by mě to úplně odrovnalo, tak i tak se mi to líbilo. Něco z toho se pak dál rozpracovává v Ohňostroji, avšak Sonatine mi sedlo víc svou upřímnější existenciální krizí, která, vzhledem k tomu, že ji má zasloužilý jakuzák, vede sice k očekávatelnému, zato ale jedinému možnému vyústění situace. A jelikož sám ví, že se ona chvíle blíží, prostě užívá dne. Zní to teď možná jako klišé, ale v tomhle podání rozhodně není, zvlášť když se to týká postavy, se kterou se z mého pohledu nedá sympatizovat, pouze jen upřímně zajímat o její osud. A vtipné scény to příjemně oživovaly. Z Kitanovy tvorby u mě stále vedou Scény u moře, ale Sonatine mám mezi top 3 nejlepšími, společně ještě s Kikudžirem. Tenhle styl mi prostě sedí, jen jsem mu zatím ještě úplně nepropadl. 4* (14.05.2024)

Takeshi Kitano v SONATINE opět rozjíždí hru, ve které mísí prvky brutality a svůj nezaměnitelně křehký smysl pro humor. Prazvláštní kombinace; občas až musí mít divák pocit, že sleduje dva zcela odlišné filmy. Na jedné straně nelítostné prostředí jakuzy, v němž si nikdo není jistý svým životem a ve kterém platí zásadní pravidlo "mír do příští války". Na straně druhé pak nesmírně lidská linie tvořená kopou humorných mikro-příběhů, z nichž čiší radost a pohoda. Když toto nakombinujete dohromady, přidáte výbornou hudbu a jakousi (v nejlepším smyslu slova míněnou) teatrálnost, získáte přesně to, co dělá Kitanu Kitanem. Shrnuto a podtrženo: Nádherný, veselý i smutný příběh, který potěší všechny ty, kterým nevadí pomaleji se linoucí proud děje. Pokud vás oslovují "neakčně akční" filmy typu Jarmuschova Ghost Doga, pak toto je pro vás ta správná volba. (19.09.2004)

Veľmi pôsobivý film. Kitano tu naplno rozvinul svoj štýl. Striedanie žánrov. Poetizácia hlavných postáv. Vtipné vsuvky a hlavne pôsobivá hudba. Kitanov hrdina prechádza krízou a rozmýšla o dôchodku, pretože práca zabijáka ho už nebaví. lenže je povolaní na akciu ktorú ochotne príjme a zoberie na nu aj svojich najlepších ľudí. Keď sa dostanú do otvorenej vojny gangov, ktorú vyprovokujú svojim príchodom odchádzajú na pokľudnú pláž a čakajú na správy s Tokya. Lenže nikto sa neozýva a jeden z gangov vyslal na nich nájomného zabijáka. Lenže ak si myslíte že celý film sa bude niesť v štýle ohnostroja ste na omyle. Chvíľe čakania si hlavný protagonisti spríjemňujú samími somarinami a tieto pasáže sú hravé, vtipne natočené a hlavne nepostrádajú určitú dávkou nadhľadu, absurdnosti a brutálnosti. Kitano sa ani tu nevyhýba násiliu a aj keď jeho oproti iným filmom pomenej stále sa môže pochváliť pár drsnými scénami. Tento kitanov film sa mi páčil a týmto som ukončil celú filmografiu Takeshiho Kitana. Videl som od neho všetky filmy a každý z jeho filmov má svoje čestné miesto v mojej zbierke. tak isto aj tento, Hudba, ktorá je ako vystrihnutá s nejakej exotickej kriminálky, statická kamera,ktorá sa skrátka vyživa vo svojej statickosti a exotické prostredie do ktorého sú zasadení sympatický hrdinovia, tvoria s tejto nezvyčajnej krimi veľmi zaujímavý film. (23.12.2008)

Sonatine se zprvu tváří jako "normální" nebo chcete-li "dobrá" gangsterka z prostředí, v němž smrt neznamená nic, ale za to čest, úcta a síla slova jsou nade vše. Není to žádný zázrak, ale dřív než se stačí do snímku vkrást nuda, projeví se nezaměnitelný Kitanův rukopis a film se začne ubírat nečekanými směry. Poznáme zcela nečekanou lidskou stránku drsných mafiánů. Byť to na sobě nedají znát, pocítíme silné emoce plynoucí z jejich prožívání. Film je hravý, dokáže být v jednu chvíli veselý a během okamžiku zase smutný až krutý... velmi povedené. 8/10 (31.10.2018)

Na ten zvláštní styl akčních krimi thrillerů Takešiho Kitana, jehož režisérský debut Ten chlap je magor! (1989) byl ještě mírně odlišný a stylově připomínal víc klasický neo-noir ze staré školy, si teprve přivykávám. Opět jednou zaskočen jsem dostal žánrovku v poněkud jiné podobě, než jsem očekával, nicméně oproti Říjnu 3:4, který mě nejenže hodně zklamal, ale v nejedné scéně doslova i znechutil, si mě tentokrát Kitano svým dalším svérázným devadesátkovým filmem dost získal a upoutal jako herec i režisér. Ještě zpočátku Sonatine vypadá jako vesměs tradiční gangsterka plná vzájemných vyjednávání, akce a radikálně řešených sporů v kruhu podsvětí. Postupně Kitano do dění navrstvuje gradující dávku nečekaných vtípků a žertíků, nimiž si gangsteři mimo jiné krátí čas během čekání na další pokyny a akci a já zjistil, že si tuhle svéráznost, která se snad nikdy nepřeklopí úplně do parodie, jen si poťouchle pohrává s absurdním a černým humorem, značně vychutnávám. Taky mě upoutaly ty dlouhé komorní scény, často i staticky snímané, přičemž o podobný styl se v kombinaci s absurdním humorem snaží v současnosti více režisérů, ale málokdy to na mě funguje tak, abych z toho neměl dojem čehosi spíše mdlého, než zábavného. Snad až na tu WTF hru v kruhu na pláži na jakési roboty(?), u níž jsem případný vtip nebo smysl nějak nepobral, mě zdejší humor převažně bavil, často přítomné tajuplné noční prostředí (přesně jako z noirů) přidávalo na stylové atmosféře a hromadné klaňačky před hotelovým vchodem patří k nezapomenutelným. Už teď jsem hodně zvědav a těším se na další Takešiho filmy, i kdybych to měl mít s jeho tvorbou nadále rozporuplně. [75%] (05.11.2022)