The Frame

Strhující filmařina, brilantní a průlomová ve více směrech, než kolik jste jich před sledováním znali. *** Chápu motivace srovnávat tenhle počin s Inception, v mnoha vedlejších ohledech je to funkční příměr a naprosto namístě, ale setrvat u toho přirovnání by v konečném důsledku znamenalo osudově se minout s myšlenkovou pointou obou těch snímků a promeškat aktivační moment, hybnou energii, nakopnutí za horizont, které Inception skutečně má (jakožto film o lucidní, vyšší, excitované hladině vědomí a dialogické, kooperační povaze za tuto hranici vyspělého, pokročeného života jedinců) - a které The Frame jen opisuje a předstírá (jakožto film o cestě jednotlivce teprve k té bazální hladině vědomí o sobě, předkooperační). Tohle předstírání je ostatně jediná (a dost možná jen chytře předstíraná) slabina tohoto filmu, totiž "slabina" stejné povahy jako průhledná sklenice, které chybí dno - můžete si myslet, že umíráte žízní, a při pohledu na tu sklenici doufat, že je plná čiré vody - pokusíte se napít, zachránit si život tradovaným způsobem, a zjistíte zprvu jen tolik, že se z ní nenapijete - nebo se díky tomu můžete naučit o jevení věcí něco tak hluboce podstatného, že zpětně pochopíte, že sklenice naplněná byla - jenže ne čirou tekutinou pro tělo, ale živou vodou pro vaše vědomí. A žízeň přestane existovat jako hrozba, přestane se tak jevit. *** Mnohem přiléhavěji by se proto The Frame dal přirovnat k Nekonečnému příběhu, kde Alex je Bastien, ďábel je šelma-nicota a jeho Anděl-záchranářka Sam (=Sam-aritánka) je dívenka ze Slonovinové věže, která mu našeptává, co je potřeba udělat - odhodit zábrany, strach, ošklivost, projikované druhými lidmi, odhodit projikované scénáře, a vytvořit celý svět z-novu, jedinečný, obsáhnout ho celý svým vlastním vědomím, přijmout beze zbytku, svýma očima a zápalem ho vyrvat nicotě a pokračovat ho sám... k tomu ovšem patří i odhození poslední zábrany, pochopení, že záchranná síť, spásný hlas, nikdy neexistovaly mimo vlastní mysl, že i Anděl-Královna-záchranářka Sam-našeptávací hlas je jenom vnitřní projekcí na cestě k osvobození svého vědomí... a to je moment, v němž The Frame předstírá, hraje falešnou kartou, jako ďábel nás ještě pokouší - té poslední smířlivé scéně, záběru doteku mezi Alexem a jeho andělskou záchranářkou, se nesmí uvěřit, jinak se zase necháte ukolébat do nevědomí a přesunete odpovědnost mimo svoje ohnisko. Na externí Anděly, kteří vás přijdou probudit a zachránit. Ne. On je tam na konci - na počátku svého světa - sám, ona byla jen jeho vnitřním hlasem, nejpřitažlivější součástí romantického příběhu, který si na sebe vymyslel, aby se odvážil se probudit - ona byla pomyslným límcem, za který sám sebe vytáhl z Močálu zapomnění. Ona neexistuje. Jakmile tuhle lest prohlédnete, odvážíte se ji připustit, jste zralí na Inception, zvládnutí The Frame je úvodním testem, abyste se nominovali mezi tamní architekty-projektanty, a vstupenkou ke kooperační rovině, na úplně jiné hřiště a k úplně jiné hře o něco úplně jiného. Geniální - zajímalo by mě, jestli sám tvůrce Jamin Winans zkouškou svého posledního záběru prošel, jestli prošel frejmem, rámem (bránou mezi Sfingami, kde musíte správně zodpovědět otázku, probodnout papír a potom ještě beze strachu projít skrz), nebo ho finální boj se svojí chimérou, znázorněnou v závěru, teprve čeká - narafičil si to na sebe opravdu důkladně. *** Bonusová poznámka: Nejde to nedělat - nejde při sledování The Frame nemyslet na jiný film na stejné téma, který byl ale natočený tak rafinovaně, že na to tehdy skoro nikdo nepřišel, a tak zůstal tristně podhodnocený jako obyčejná mexická romance, aniž by divákům došlo, že se jedná o manipulaci filmu scénářem, který píše hlavní postava, manipulující se svým vědomím: neptejte se mě, ptejte se prachu: Ask the Dust! Můj dárek pro vás. (20.01.2015) (méně) (více)

SPOILERY Pravda, že pozadí za tím vším mohl Winans víc dotáhnout a hlavně měl zkrátit stopáž, protože ji uměle natahuje na dvě hodiny přehnaně dlouhými scénami ze životů ústředních postav. Nějaká velká myšlenka z toho taky nevypadne, spíš to jen nastolí otázky typu "co když...", o kterých se dá diskutovat i dlouhé hodiny, ale pokaždé se dospěje k tomu, že jak to přesně je se nám nikdy nepodaří zjistit a tak je vlastně úplně jedno, jestli to tak je nebo není. Jenže jedna z těch zde nastolených otázek je taková, nad kterou se občas dost zamýšlím i já a ačkoli je pro reálný život nepodstatná, stejně by se na ní dala napsat dost zajímavá a rozsáhlá úvaha - Co se stane se seriálovým postavami, když jejich seriál skončí? Skončí tím pádem celý jejich svět, nebo pak nějak volně žijí dál? The Frame je vlastně jenom taková hříčka, která tenhle nápad umí těžit celkem solidně a promyšleně a kdyby neměla tak přehnanou stopáž, byl by z toho naprosto úžasný film s nezapomenutelně silnou atmosférou. Ta je zde ale bohužel rozmělňována záměrnými patetickými scénami z obou seriálových světů, které i přes záměrné poukázání na klišé nejobyčejnějších televizních seriálů pořád působí zbytečně dlouze a hlavně kvůli tomu to nikdy nevynikne úplně tak, jak by mělo a jak by chtělo. Jinak ale ten děj má dost do sebe a nakonec ani není tak těžký k pochopení. Postavou Scénáristy je v podstatě samotný režisér, který za oběma světy stojí a až do poslední chvíle je jen na něm, jak osudy postav zakončí, jen se mu do toho motají obě hlavní postavy, které zjistí, že jejich osudy někdo přesně řídí a snaží se mu v tom pochopitelně zabránit. A snaží se mu v tom zabránit hlavně Samantha, které se jediné povede najít scénář jejich světů a které se daří ho ke konci neustále přepisovat, aby Alexovi, jehož svět chce Scénárista nadobro uzavřít a jeho zabít, zachránila život. Jak jsem psal, opravdu je to jen taková hříčka, ale zajímavá, promyšlená a v mnoha scénách poutavá, navíc s nejedním skvělým filmařským nápadem (které ale přicházejí hlavně na konci). Dá se v tom najít i zamyšlení nad tím, jestli náhodou i naše osudy nejsou předem předurčenou nějakou vyšší bytostí, ale jak jsem už výše naznačil, je to jedna z těch myšlenek typu "co když..." a těžko nějak posuzovat její provedení, když tu je jen tak, že tu prostě je. Nepřesouvá se do žádných náboženských nebo nihilistických rovin a možná se mi jen její prostý náznak líbí víc, než nějaké jednoznačné Winansovo přiklonění. I když teda ta poslední scéna... Jinak se mi tu ale opravdu spíš líbil ten námět konce seriálového světa a otázky ohledně toho, co se stane s jeho postavami poté. Předtím se tomu věnovala i Zkáza ligy gentlemanů, později zase Gumball, ale nejlíp tenhle nápad podle mě pojal James Benning. A pokud víte, kdo to je, tak ano, opravdu myslím TOHO Jamese Benninga a konkrétně jeho krátký film Perimeter, který je podle mě jedním z nejlepších krátkých filmů, jaký jsem kdy viděl... Byť závěrečný díl Gumballa zase přišel s naprosto geniálním nápadem, když už to tu srovnávám... Slabé 4* (29.09.2022) (méně) (více)