Django

Pro mě určitě jeden z deseti nejlepších westernů, jaké jsem kdy viděl. Popravdě, mám ho dokonce v Top 5. Zdejší osamělý pistolník se od svých mnoha kolegů liší tím, že s sebou všude táhne rakev, a na dotaz, co v ní je, odpovídá: "Muž jménem Django." Už tohle, samo o sobě, je za všechny prachy. Jenže Corbucciho mistrovský kousek má na skladě mnohem víc. Zápletka s mexickým generálem Hugem byla o nějakých padesát let později využita ve hře Red Dead Redemption. Fanoušci Heisenberga tu najdou nápad, který dobře znají z Breaking Bad. A aby toho nebylo málo, máme tu taky jednu nechvalně proslulou scénu z Gaunerů. To ale ještě pořád nic není. Krom výše jmenovaných es nás čeká pěkné překvapení někdy v první třetině filmu a naprosto dechberoucí zvraty (zlato, bažina, atd) v třetině poslední. To nejlepší si ale Django schovává úplně nakonec. Finální scéna na hřbitově je totiž rozhodně jedním z nejepičtějších westernových závěrů vůbec. Pokud všechno předtím dnešnímu, mnoha vykrádačkami zmlsanému divákovi, nebude pořád stačit k pěti hvězdičkám, potom už to dokáže snad jenom právě tato scéna a následný pocit euforie, který se dostaví během závěrečného songu. (13.07.2019)

Paradne talianske spagety. Hlavny hrdina, ktory nehovori, ale "cedi" pomedzi zuby, priatelstva, ktore dokaze znicit par dolarov, truhla, ktora skryva smrtonosne tajomstvo a hudba od Morriconeho. Jedine, co mi trosku vadilo je urcita komornost filmu, v resp. absencia zaberov na velke pristranstva. To by urcite prehlbilo atmosferu aj zazitok. Neva, aj tak je to skutocna pochutka. A zaverecny zaber je jeden z tych "pamatnikov", ktore mi zostanu ulozene v hlave uz navzdy (8.5/10) (20.09.2007)

Dnes již legendární spaghetti western natočil Sergio Corbucci a uděla hvězdu z Franca Nera. Režisér se nechal zjevně inspirovat exteriéry Japonských samurajských filmů (rozblácené, rozježděné město, všude bláto a špína) a stejně tak jsou vystaveny i souboje. Charismatický pistolník s rakví s tajemným obsahem, krásná zrzka, sekta majora Jacksona (skvělý Eduardo Fajardo) v děsivě rudých kápích, mexikáni, cynismus a (takřka) dokonalé finále na hřbitově. Jeden z nejlepších spaghetti westernů. 80%. (09.02.2005)

Z hlediska dějin eurowesternu cynický a krajně provokativní průlom, jehož kasovní úspěch nepochybně těžil z jistého šoku, kam až je možno dále postupovat za zbořené mantinely morální cenzury. I v mnoha zemích na Západě (Švédsko, NSR) byl film dlouho promítán s vystřihanými nejbrutálnějšími pasážemi. Závěrečná absurdní scéna u kříže s vyřčenými slovy trinitární modlitby je pak vysloveně rouháním. Pokud hodnotím tento černý spaghetti jen jako l´art pour l´art, pak mu musím přiznat určité body (akčnost, hudba, ironie), ale z morálního hlediska je to úplný odpad a Corbucci se jeví jako prasák. (27.02.2011)

Možná, že je mé hodnocení trošičku nadsazené, ale tenhle film nelze nemilovat. Od úvodní scény, kdy týpek, ostřejší než irská whisky, za sebou táhne rakev, až po závěrečnou (docela emotivní) přestřelku, vše bylo naprosto parádní. Franco Nero měl charismatu, že by ho mohl prodávat, soundtrack byl opravdu skvělý a ten italský styl natáčení/kamery… nevím proč, ale něco, co nedokážu popsat, se mi na tom strašně líbí. Už se těším, až nakoukám více italských westernů z 60. a 70. let. 100 %. (20.12.2014)