Tore tančí

„NIC ZLÉHO SE NEMŮŽE STÁT TOMU, KDO NESE ŠTÍT VÍRY…“ /// Nečekejte křesťanskou agitku, ale sociální drama, ve kterým není snadný se sžít s lehce natvrdlým Torem. Možná mu Bůh určit takovouhle cestu životem, aby ho zocelil a vysvětlil, co je důležitý. Možná nám chtěl Tore dokázat, že víra není pro slabochy. Těžko říct. Rozhodně jde o film pro drsnější nátury… a já stejně nevím, jak k němu přistoupit. Rozhodně se dá říct, že šokuje. Bohužel ne filosofií či myšlenkou. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jedu jen kusy podle skutečnosti. 2.) Christcore. 3.) Chcu zažít novodobou Křížovou cestu. 4.) Thx za titule „Ergulis“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** (27.04.2015)

Krutost, násilí, touha způsobovat bolest a týrat slabší. Je to hluboko v nás, v našich pudech? Proč? Může si oběť za svou bolest sama? Je víra cestou k nenásilí, je víra naivní cestou slabých, je víra levným terčem našich krutostí? Film nás zavede do spleti utrpení a absurdní nevinnosti, bez hodnocení, bez toho, aby nás tahal na jakoukoliv stranu. Jen chce, abychom přemýšleli abychom se ptali sami. A dělá to fakt dobře. (03.09.2017)

Tore tančí je hnusný film. Tak strašně těžký na sledování a nějakou dobu mi po něm nebylo moc dobře. Herci jsou fenomenální, člověk se zatajeným dechem sleduje jejich výkony a říká si, jak něco takového vůbec dokázali tak uvěřitelně zahrát. Stejně jako může zůstat rozum stát nad dobrovolným obětováním se hlavního hrdiny, Toreho. Nechápala jsem, jak něco takového může podstupovat, jako by se týraný pes sám vracel pod hůl svého pána, tak se i on vracel do otěží své "rodiny." Zároveň jsem si uvědomovala logiku a smysl, který on ve svém jednání viděl. Trpět, jedině tak dosáhnu vykoupení a mám nárok na cestu do ráje, nebo na spasení. Julius Feldmeier mi trochu připomínal Jacksona Rathbone. Scéna, kdy ho jeho "rodina" nutí sníst zkažené jídlo je fakt síla, já se vydržela dívat ani ne minutu, pak jsem si zakryla oči. Toto bylo i na mě už moc. Někdo by možná řekl "střih!", ale Katrin Gebbe si to "vychutnává" a nechá Toreho jeho příděl jídla sníst až do konce tak, aby divák nebyl o to zvěrstvo ochuzen. Katrin nás nechá trpět za hlavního hrdinu, sledovat jeho muka a všechen ten hnus, jehož se na něm dopouštějí. Už tento snímek nikdy nechcu vidět. Jednou stačilo. (16.01.2016)

Událost jako stvořená pro Hanekeho chladně analytický řez a provokující odstup v režii debutující Katrin Gebbe prochází daleko ďábelštějším procesem, který ji umocní do výšin, kde se divákovi nedostává dechu. Nejen, že situace, co se na plátně odehrávají, mrazí až do morku kostí a postupně stále častěji nutí odvracet pohled do konejšívé temnoty sálu. To by se ještě dalo poměrně bez úhony ustát. Jenže v daném případě by nesměla být rozehrána zničující hra s diváckou empatií a identifikací, která si zprvu v prosluněné bezstarostnosti zajistí imunitu vůči sebezáchovnému schizoidnímu postoji a pak v náhlém zlomu započne naprosto nerovný až tyranský útlak. Ten zachází tak daleko, že i během klidných pauz vzniká až paranoická tendence očekávat to nejhorší, kterou právě vyzdvihne zdánlivě úlevný pocit, že protentokrát k ničemu nedošlo. Hodnocení filmu je vlastně zcela závislé na tom, jak se člověk postaví k faktu, že se stává jen loutkou manipulace, že nakonec pozbyl veškerých práv a je nakonec trestán za počáteční víru společně s hrdinou. Právě tento smyslový a psychický pocit je ovšem důležitý proto, aby i divák protrpěl neskutečně se stupňující škálu zla, prošel zkouškou vlastních možností i vnímáním vlastní determinace. O to silněji pak na něj zapůsobí katarzní východisko, které přes vnější neokázalost nabude po prožitém dosažení Golgoty ochromujícího patosu a síly. Když vezmeme v potaz nekorektní pravidla hry, pak musí jít stranou ohledy na výstavbu zápletky, která staví na naprostých protikladech a v závěru se mění v natažený martyrický řetězec, doprovázený neoriginálními vstupy biblické ikonografie. Bez této vypjatosti by působivý záměr nevyšel, zdrženlivost by naopak paradoxně ublížila úměrně rostoucímu proudu naděje. Na druhou stranu film není omezen jen na situaci diváka, příběh se rozhodně neredukuje na snůšku přímočarých tezí. Naopak nabízí i další provokativní témata a rozměry, které vystupují z "šedých zón" obklopujících oba protipóly - především role Bennovy ženy podléhající směsi submitivity a frustrace nabízí velmi oživující rozměr nevyzpitatelnosti, ale i plíživě se rozprostírajícího zla. (14.06.2013)

Tore tancuje vychádza z masochistického poňatia života Ježiša Krista. Ak si však ctený divák prečíta evanjeliá a ich komentáre zistí, že Ježiš nebol žiadny slaboch. Dobrovoľne by si nenechal srať na hlavu. Naopak. Výstižnejšie je podanie Krista ako rebela (napr. pieseň Jesus was a Terrorist od kapely NoMeansNo či Pasoliniho rebel vo filme Evanjelium podľa Matúša) než svätuškárskeho trpiteľa. Žiaľ, mnohé cirkvi a sekty ctia masochizmus na ceste k Božiemu kráľovstvu. Dobrovoľne trpiace ovce s modlitbou na perách. Tak sa dajú spoločnosti najľahšie naočkovať rôzne mocensky sadistické zvrátenosti. A ty človeče len trp a dostaneš sa do Raja! Do jednej z takýchto komunít patrí i mladík Tore. Našiel sa v pokornom nasledovaní sluhu a syna Božieho na Zemi. Členovia sekty výzorom (punk) i životným štýlom pôsobia skôr ako alternatívna komunita. Tore po celibátnom konflikte s kamošom opúšťa krížmi zdobený squat. Následne si vyberá misiu pomoci rodine žijúcej v záhradkárskej osade. Chce im ukázať pravú vieru v Boha. Oddane nastavuje donekonečna druhé líce. Po tom ako mu hlava rodiny všemožne mučí líce prvé. Prechádza kruhmi pekla. Ukazujú, čo sa so súhlasom a prispením rodičov deje v rodinách. Tvorcovia preháňajú, aby vzbudili emócie. V hlave diváka totiž dnes zaberú len silné dráždidlá. Filmu, ktorému by dominoval len duchovný duel, by ostal viacmenej bez povšimnutia. Preto príťažlivá a zároveň psychicky trýznivá dráma o masochistovi v objatí viery. A tiež o násilí v rodinách, ktoré často ostáva zavreté za dverami obydlí. Nepotrestané sa zároveň prenáša do ďalších generácií. Teda v zmysle pointy filmu - do budúcej nádeje. Avšak so zážitkami, čo majú od detstva v pamäti, srdciach a mysliach ako rodičovské schémy výchovy a správania sa k druhým: neviem, neviem či to nie je len nádej k beznádeji. (09.02.2015)