Slepá

Zajímavý pohled na to, jak může také vypadat život ženy, která najednou oslepla. Není to přímo drsný pohled, alespoň ně vždy, ale najdou se zde scény, které vás odrovnají, a to i takové, které jsou poměrně civilní. Například scéna v restauraci byla až neskutečná, a přitom jednoduchá. Ale parádní. Celkově lehký nadprůměr. (10.10.2016)

Skvělá věc! Jsem moc rád, že po 4*, co jsem dal se vrátila na červené skóre (70%), protože si myslím, že si to plně zaslouží. Hrozně zajímavě pojaté téma, ve kterém jsem se na minutku ztratil, aby mě autoři zase vrátili na správnou kolej, o které mi posléze řeknou, že také nebyla správná. Komplikovaně propletené příběhy, které spolu nakonec vlastně nesouvisí a v podstatě nevím, co bylo skutečně reálné, a co ne. Nicméně se mi to velice líbilo. Američané by takhle skvěle toto téma nenatočili. (15.05.2016)

z některých kritických ohlasů jsem nabyl dojmu, že onou oceňovanou zvláštností Slepé má snad být jakési hravé střídání mezi vyprávěním objektivní perspektivou vševědoucího vypravěče v kontrastu s nespolehlivým vyprávěním subjektivní perspektivou hrdinčinou. nechce se mi s tím přímo nesouhlasit - respektive chce, jelikož ta slova popisují pramálo zajímavou banalitu, ale netroufám si -, a tak jen řeknu, že to, co zde jako podstatné vnímám já, tím však popsáno nebylo. proto za sebe dodávám, že na hru v zorientování mezi "fikční skutečností" a "imaginativní fikcí" jsem já osobně s filmem nehrál, ani jsem nenabyl pocitu, že právě k tomu by diváka snímek pudil. šlo tu o jinou hru. vždyť celé vyprávění je přeci vedeno perspektivou hlavní hrdinky a odtud surovou matérii fikční skutečnosti tudíž abstrahovat nelze ani ve stopovém množství. usilovat o nadhled mi proto zavání "slepou" uličkou. napětí mezi realitou a iluzí je trivialita, jejíž zdůrazňování je zde nejen nemístné, ale zastírá opravdové unikum filmu, a sice skutečnost, že forma vyprávění v sobě odráží dynamiku procesu vlastního vznikání (a do značné míry i zanikání, které je přeci neodmyslitelnou součástí procesu vyprávění). tematizace vidění může v souvislosti s tím svádět k závěru, že jej namísto pasivního odezírání vizuálních počitků máme vnímat (i) jako (spolu)vytváření obrazu a samotné sledování filmu se podle této logiky stává participací na zmíněném procesu výstavby narativu. vidět jako tvořit. tvořit jako vyprávět. (05.08.2015)

Jsem z toho děsně rozpačitý. Hádám, že ten film na mě byl zmatený prostě až moc, od půlky ke konci, už se ani při naprosté pozornosti, nedá pochopit, co se tam sakra děje. Postavy jsou na několika místech, pak najednou mizí. Vlastně si ani nejsem jistý, jestli teda byla slepá i ta Ellin. Skvělá kamera, skvělý nápad, skvělí herci, ale nedokážu tomu filmu odpustit, že jsem ho nepochopil. Což zní blbě, protože s velkou pravděpodobností je chyba na mé straně. (04.06.2015)

„Nikdo nevydrží s někým, kdo má problémy. Ne na dlouho.“ Během sledování jsem si tu (neférovou) hru s divákem dost užíval. Je to, na co se zrovna dívám, ještě představa hlavní hrdinky či už realita? Člověk co chvíli začne něčemu věřit, načež je po zlomyslně dlouhou dobu držen v iluzi, že je to pravda, aby se pak najednou dozvěděl, že byl jen tahán za nos (anebo ne?). Nevidomost hlavní postavy je využita výborně, ať už k těm výše zmíněným představám, obrazovým manipulacím (lahůdkové „Kim“ či „pojízdná kavárna“), ale díky výborné psychologii postav i k hledání si cestičky (nejen) k Ingrid (kterou její představitelka hraje opravdu výborně). Navrch je tu pro Nory jedna bolestivá vzpomínka (na druhou stranu, kdo u nás neslyšel o Breivikovi?) a pro všechny pak i občasný humor v situacích, kdy je divákovi trapně, že se mu chce smát (např. „restaurace“, „veřejná doprava“, „vycházející společnice“). Místy se to s tím matením diváka možná až zbytečně přehání, ale i přesto musím tuhle neobyčejnou podívanou ohodnotit solidními 4*. (03.02.2017)