Koyaanisqatsi

Dokumentární snímek Koyaanisqatsi je pozoruhodnou audiovizuální kritikou lidského společenství, vyvolávající v divákovi spoustu znepokojivých až skličujících pocitů a otázek. Co se bude dál dít s planetou Zemí, bude-li lidstvo pokračovat v drancování a devastování přírody, ve vymýšlení dalších a dalších technických vymožeností, v robotizaci sebe sama? Kam spějeme? Pomocí poněkud zdlouhavého a monotónního pásma hudebních klipů, jsme dotlačeni ke katastrofickým odpovědím: Všechno je špatně. Svět nemá naději. Ale jak by to tedy mělo být? Jak zastavit pokrok? Existuje nějaká alternativa? Na to už nám snímek neodpovídá, což se mi nelíbí. Měla jsem dojem, že je nám podsouván jen negatitivní pohled na moderní civizilizaci. Snad v dalších dvou pokračováních objevím alespoň špetku naděje. Jsem zvědavá. (23.08.2009)

Myslím, že si většina z nás ani nedokáže představit, jak v osmdesátemdruhém působil tento film. Bez vizuálních efektů, přikrášlení, či přihoršení zobrazuje svět a život lidí v něm takový jaký je - a ty záběry jsou fascinující, někdy nečekané a přitom veskrze prosté. Neduhou filmu je pouze neúprosný zub času, bohužel ne vše, co bylo tak uhrančivě v 80. letech je působivé i dnes. Osobně preferuju Baraku, která měla jaksi "čistší" a vychytanější záběry jak přírody, tak civilizace. PS: Zajímavostí je, že tento film patří mezi cca 50 kousků, které doporučuje Christopher Nolan a přibližně v 1 hod 17 min je záběr vzhlétající rakety, kterým se Nolan inspiroval při tvorbě Interstellaru (i zvukový motiv v tu chvíli je velmi podobný). 7/10 (16.06.2019)

Toto dokumentární dílo, které už ve svém názvu kóduje jakési poselství, by mohlo být a priori snadno vnímáno jako do jisté míry manipulativní ‚‚nejasná zpráva o konci světa‘‘. V průběhu celého filmu je divákovi odprezentován nespočet obrazových podnětů podkreslených hudbou s nádechem osudovosti. Po hodině a půl tedy divák může být více či méně nenápadně dotlačen do určitého stavu úzkosti, k sebezpytujícímu zamyšlení nad sebou a zbytkem světa. Leckterý odolnější jedinec však může mít tendence nad filmem rovnou zlomit hůl a odsoudit ho coby prvoplánový, napravitelsky-apokalyptický snímek se spoustou nudných a až depresivně zdlouhavých záběrů, útočících na lidské svědomí. Zpočátku rušivá repetitivnost a stejnost některých záběrů dává divákovi nezvykle mnoho prostoru k zamyšlení a ne každý má na to dostatek odhodlání a trpělivosti. Také v porovnání s ‚‚mladší sestřenicí‘‘ filmu Barakou se Koyaanisqatsi může zdát šedivější, jednotvárnější a (co si budeme povídat) zkrátka nudnější. Je ale potřeba si uvědomit, že každý z dokumentů je o něčem jiném, poukazuje na jiný aspekt života na zemi a není tak moc objektivně možné je vůči sobě měřit. Koyaanisqatsi má stejně jako Baraka spoustu barev, jen je aranžuje do obrazů v jiném stylu, který samozřejmě nemusí vyhovovat každému a mnohdy zobrazuje věci, které bychom radši neviděli vůbec. Divák je tak zahnán do kouta, a byť jsou scény industriální a demoliční balancovány výjevy nejrůznějších přírodních krás a fantastických výsledků lidské práce, může mu po zhlédnutí zůstat pocit viny a neurčitého nařčení. Dle mého názoru má ale ona ‚‚prvoplánovitost‘‘ v dokumentu své místo. Velmi si cením nadčasovosti snímku, a ačkoliv mi během sledování hlavou prošlo hned několik stanovisek, výsledným dojmem z filmu nebylo vzteklé zavržení, ani neutuchající provinilost či touha zachránit svět, nýbrž podnět k širšímu náhledu i na obyčejné každodenní objekty a rutinní činnosti, kterých se den co den účastníme. (23.11.2014)

Je nutné to vidět na plátně, aby se kouzlo tohohle filmu mělo šanci projevit. Na jednu stranu je neodvratitelná pravda, že Koyaanisqatsi je coby jedinečné dílo překonané, což bylo dokázáno, když kdosi doplnil hudbu Philipa Glasse náhodnými obrazy z archivu a nikdo nepoznal rozdíl - tvrdit, že jde o něco absolutně výjimečného, už zkrátka nejde. A nešlo ani v době vzniku, kdy byly městské symfonie dávnou minulostí zažranou do kánonu kinematografie. Ale stejně tomu dám plný počet, protože ať je to jakkoliv, ve tmě sálu jde o vtahující zážitek, i kdyby okradený o konečnou hodnotu.A přece jenom krása kamery, velikost měřítka a naopak některé nuance z toho dělají víc než jen náhodnou změť obrazů kritizující kapitalismus. (05.05.2010)