Koyaanisqatsi

Ide o zaujímavý "environmentálny" dokument, na svoju dobu, jedinečný s vynikajúcim mixom synthwave a klasickej hudby. Soundtrack udržoval moju pozornosť počas celej doby, čo sa však o samotnej snímke nedá povedať. Hoci je Koyaanisqatsi jedno obrovské posolstvo ktoré sa svojim obsahom musí dotknúť každého jedného obyvateľa našej planéty, prvá polovica mala veľmi pomalé tempo, dlhočizné zábery na objekty ma nefascinovali až tak ako by som očakával. Za to druhá polovica si napravila renomé. Vynikajúce timelapse zábery ma ohurovali až som takmer onemel. Lepšie zachytené zábery tohoto typu som doteraz ešte nikde inde nevidel, bravó. (04.01.2019)

Jako hrdý majitel mimořádně vytříbeného kulturního nevkusu musím s tímto dílem vyjádřit takřka absolutní nespokojenost. Mimo protokol se sice přiznám, že plně rozumím nadšení filmových fajnšmekrů, ale pro mne jsou bezdějové snímky ztrátou času a ani umístění v TOP 300 ze mne nemůže učinit pokryteckého rozdavače hvězd. Zpomalené mraky, zrychlení lidé, stále opakované jednoduché hudební motivy ani ve své podstatě triviální poselství nejsou ničím, co by mohlo přemoci pocit z nudou usínajících očí. Na reprezentativním vzorku dvou běžných diváků, kterým jsem dal část tohoto dokumentu ochutnat, jsem se přesvědčil, že hodnocení 86% je způsobeno zejména tím, že obyčejní filmoví fandové by se na něco podobného nikdy nepodívali (a tudíž to ani nehodnotili). (29.10.2011)

Možná jsem úplně mimo, ale já Koyaanisqatsi chápu trochu jinak než většina uživatelů. Godfrey Reggio nic nekritizuje, jen to "zdokumentovává" stav světa jeho očima a nechává, ať se každý zamyslí nad obrazy po svém. Svými obrazy se náš svět snaží definovat a zjednodušit do fungujících obrazů. Mě osobně teda první půl hodina prakticky minula (což zpětně chápu), ale zbytek mi to výrazně vynahradil. Je škoda, že Phillip Glass musí v silnějších momentech sahat po "Pruit Igoe & Prophecies"+"Koyaanisqtais", protože jinak je jeho hudba spíše takové pozadí, nic extrémně depresivně/emočně působivého (přitom ho mám hrozně rád!). Líbí se mi však Reggiova myšlenka nejdříve diváka nechat sledovat obrazy se zvukem, aby mu následně byl podtext prozrazen (závěrečné vysvětlení pojmu). Pro mě to je hodně zajímavý okamžik, kdy své pocity z dokumentu a cítění obrazů srovnám s úmyslem autora... Obrazy, které se mi nejvíce líbily: odraz přírody v zrcadle/skle budov civilizace, kontrast příroda moderní město, srovnání velkoměsta s plošnými spoji a počítačovými procesory (úžasný nápad a taková podobnost), Reggio fascinace pohybem a dopravou, ostrý kontrast klidné přírody žijící vedle uspěchané civilizace... Oproti některým si myslím, že poselství filmu bude aktuální dokud bude lidstvo existovat... Při sledování to není tak působivé, jako při zpětném zamyšlení, takže slabší 4* a chuť na zopakování. PS: ta inspiraci Rona Fricke v Barace právě tímto filmem je velmi citelná... PPS: mám dojem, že obrazy bez hudby není tolik funkční, jako hudba bez obrazů.... (12.03.2010)

Snímek KOYAANISQATSI nabízí zajímavé a velmi dobře zpracované zamyšlení nad světem kolem nás a nad naším přístupem k přírodě a k životu. Napůl je to zamyšlení krásné a vzrušující - člověk vnímá krásu a rozmanitost přírody, či svou (tj. lidskou) „maličkost“. A napůl je to zamyšlení tíživé, obtížné a deprimující - v této části je to „zběsilá pouť“ lidskou civilizací a jejími výdobytky. Pouť, která přivádí člověka k uvědomění si, že v určitých ohledech jsme to s tou naší civilizací tu více, tu méně „přepískli“, a že potřebujeme opět najít v lecčems ztracenou rovnováhu. Jde o nepěknou a neklidnou část cesty; ale zároveň je to etapa nesmírně důležitá pro pochopení mnoha souvislostí. U snímku je vhodné také zdůraznit výborné spojení obrazu a zvuku. Některé zvukové momenty se natolik „vsákly“ do obrazu, že až jakoby „mění“ samotný obraz. Výsledná kombinace obrazu a zvuku působí v určitých chvílích hypnoticky. Shrnuto a podtrženo: Godfrey Reggio vytvořil pozoruhodné dílo - co do myšlenky i co do ztvárnění. Přestože se dotýká mnoha témat, nedává hotové odpovědi - ty si nakonec musí každý divák dát sám. (13.09.2003)

Život vyvedení z rovnováhy. Reggio zvolil poetický dokument, na to aby stvárnil proroctvo indiánskeho kmeňa Hopi, ktoré hovorí o pavučinách na oblohe, strojoch, ktoré lietajú vzduchom a o hrabaní sa v zemi, ktoré prinesie len skazu. Dokument je tomu podmienený. Neukazuje nám krásy sveta ani vyspelú ľudskú spoločnosť. Ukazuje nám prázdne krajiny, kde sa od veľkých skál odráža slnečný jas. Potom postupne prechádzame do mesta. Do civilizácie - New York, Los Angeles, kde časozberná kamera ukazuje na neustály zhon a neschopnosť ľudí sa zastaviť. Neutrálne a zamračené pohľady ľudí, pozerajúce sa do kamery ukazujú na akúsi obrnenosť proti vonkajšiemu svetu, kedy ľudia žijú svoje životy a o nič iné sa nestarajú. Všade cítiť monotónosť, skazenosť a deštrukciu. To krásne doplňuje hudba Philipa Glassa, ktorá značne podmieňuje depresívnosť a bezútešnosť snímku. V mnohých aspektoch film pripomína modernejšiu verziu Muža s kinoaparátom alebo Berlín symfóniu veľkomesta. Osobne mi ale neponúkol nejakú výraznejšou emóciu. Aj keď je pravda, že informácie boli podané veľmi zaujímavým spôsobom. Užil som si to, ale nemám dôvod sa k filmu podrobnejšie vracať. (18.02.2012)