V tichu

Zdá se že loňský rok byl na dobré fimy mimořádně plodný. Naprosto nový pohled do minulosti už tolikrát přetřásané, tentokráte z pohledu židovských hudebníků. Vhodně zvolený formát deníkových záznamů provázené dokumentárně laděnými obrazy. Výborný kontrast ve veselosti předválečného prvorepublikového života a pozdějších temných událostí. Neskutečně dynymické i díky nakažlivě optimisticé hudbě. Doporučuji poslechnout si i další písně Comedian Harmonists (Ta použitá ve filmu se jmenuje Veronika, der Lenz ist da.) (07.05.2015)

Druhá světová válka, Židé a příběh, který je tentokrát netradičně vyprávěn přes voiceovery, a ne dialogy. V úvodu to působí poměrně nepřirozeně, v pozdějších scénách, kde se stupňuje odtrženost jednotlivých postav od okolního světa, to už dává smysl o něco větší. Jenže největší originalita snímku je zároveň nejspíše i jeho největším problémem: o postavách se toho moc nedozvíte, interakci mezi nimi nevidíte. Výsledkem je tak emocionálně odtažitý, řemeslně však nesmírně povedený film. (08.07.2014)

Citově prázdný experiment. Nakonec mě z toho zaujalo jen, že předobrazy těch plakátových postav skutečně žily. Pokud jste viděli jediný film o Židech za druhé světové války, stěží vám tento snímek přinese něco nového. Navíc jsou všude místo dialogů komentáře, které to všechno ještě více odcizují, takže nakonec jediným světlým bodem je účast krásných dívek před kamerou (z nich zřejmě jen Judit Bárdos předvádí i nějaký herecký výkon). Fakt už jsem dlouho neměl z filmu takový pocit zbytečnosti a vyhozených peněz. (10.05.2015)

Myslíte si, že téma Judentum und Musik vás nedokáže oslovit? Opak je pravdou. Tým Zdeňka Jiráského našel novou cestu jak vyprávět, jak oslovit, jak znovu oživit lidské příběhy, o kterých rozhodl zdánlivě banální seznam. Vyjmenovávat jednotlivé klady by byla marnost nad marnost. Na místě je pouze potlesk při otevřeném obraze. #finaleplzen (11.05.2015)

Prekvapuje ma pomerne vlažný ohlas tohoto filmu. Témou síce neprináša nič nové, avšak V tichu je film zameraný na formu. A tá je na tunajšie pomery vskutku výnimočná. Odhliadnuc od absencie dialógov tu máme skoky v čase, náhle zmeny nálad a postupné odcudzovanie sa publiku. Vrcholom je potom záverečná mozaika. Že to až tak divácky príťažlivé a emocionálne silné nie je, je druhá vec. (14.11.2014)