V tichu
In Silence
Režie:
Zdeněk JiráskýScénář:
Zdeněk JiráskýKamera:
Michal ČernýHudba:
Martin HasákHrají:
Judit Pecháček, Ján Gallovič, Jan Čtvrtník, Kristína Svarinská, Ladislav Hrušovský, Dana Košická, Ondřej Rychlý, Jan Komínek, Evženie Pfeifferová (více)VOD (1)
Obsahy(1)
V polovině 30. let byla v Mnichově vydána publikace Judentum und Musik s připojeným soupisem ABC židovských a neárijských hudebníků. Muzikanti a interpreti, jejichž jména byla v tomto seznamu otisknuta, měli být z rasových důvodů odstraněni z hudebního života. Hlavními postavami tohoto dramatu jsou baletka Alice Flachová, pianista, dirigent a všestranný hudebník Karol Elbert, skladatel, dirigent, hudební historik, klavírista a hudební ředitel drážďanské činohry Arthur Chitz, klavíristka Edith Kraus a vokální skupina Comedian Harmonists. (Artcam Films)
(více)Recenze (37)
Zaujímavý experiment, takýto nemý film so zvukom, hudbou a myšlienkami. V českej a slovenskej tvorbe asi ojedinelý. Určité momenty sú geniálne, niekoľko hudobných momentov alebo tlačiarenský stroj ako nástroj diabla. Hudba, židovstvo a nacizmus už vo filme bolo, ale tu je to trochu iné, nie ako pohľad zo strany okolia, ale úplne zvnútra. Časom ale film upadal do nejakého rozjímania, ktoré ma nudilo. –––– Verili sme, že sa nám to nemôže stať. Co sme si mysleli? Každému to muselo byť jasné. –––– Máte to vo vlastných rukách, deti moje. Všetko závisí len od vás. Viem, že sa nedáte, že si poradíte. ()
Jsou filmy, kterým dokážu "odpustit" jejich případné nedostatky. Námět tohoto snímku i jeho netradiční zpracování,ale zejména mé emocionální rozpoložení způsobily mé čtyřhvězdičkové hodnocení. Jedna z nich ode mne patří Judit Bárdos za to, s jakou grácií a noblesou ztvárnila roli významné klavíristky Edith Kraus. Vnitřní síla a víra v sebe sama.. Vnitřní klid je tou nejsilnější zbraní proti krutému ponížení a zašlapání lidské důstojnosti. Jsou filmy, které nesou jedno důležité poselství: LIDÉ NESMÍ ZAPOMENOUT. (Stoletá Edith Kraus zemřela v Jeruzalémě v roce 2013.) ()
11. 05. 2015 (139.); jinak snímaný pohled na Židy v druhé světové válce ()
Slovo depresivní má miliony barev. V depresi lidé hledají múzu. Dokonce i divák ji zde nachází. Toto je barva poetické deprese. Jako správný masochista to musím přiznat. A nestydím se za to. Kdyby V Tichu nebyl spracován tak mistrnným způsobem, byl by to kýč, a přece ne. Kamera, rytmus, hudba a monology odehrávající se v duších hrdinů na pozadí obrazu. To je ta poetika věci, poetika vyprávění, které uvede diváka do koncentračního tábora s otevřenou náručí ()
Dialogy nahrazeny voiceovery po celý film, který obrazově ukazuje několik skutečných životních příběhů židovských umělců před válkou, během války až po návrat z koncentráku po válce. Jednoduchý film ve velmi těžké formě, kterou moc lidí nezkousne. Body dávám za výpravu ( opět respekt, že na Slovensku natočí historický film ) a za nejhezčí oči československého filmu - Judit Bardos. ()
Jsou typy filmů, které se nízko-nákladově prostě točit nemohou, ŠOA je jedno z těchto témat, do 3/4 filmu vlastně nevíte o čem to je, když se pak konečně postoupí do fáze samotného odsunu a následné koncentrace, tak nevíte jestli je to scéna z nějakého válečného filmu či ze středověkého vězení, vězni jsou deportováni do hradu - kde žijí a pracují, navíc celou dobu jsou k scénám neustálé komentáře aktérů, které vám bohužel nejsou známí, protože to počáteční část filmu neumožnila. Je to příliš artové na to jak složité téma to zpracovává, nehledě na to, že to do celého příběhu vznáší akorát nelogičnost. ()
Tak trochu jiný film. Což samo o sobě s přihlédnutím k tématu Židů za II. světové války zaslouží ocenění. Ten koncept je, pravda, zřetelně a sladce naivní, neopouští výšiny dobrého vychování a a poněkud naskicovaných emocí přiléhajících k daným společenským vrstvám, drží si setrvalý, až trochu strnulý odstup od propadu do emoční hloubky, snad možná za účelem vyvolání kontrastu s dějem v koncentrácích. Celkový dojem je ale i tak silný. A nakonec, nové generace se tu mnoho dozví. To žákovské bouchání do piana mě ve filmu ale opravdu iritovalo. Vyplatilo by se najmout trochu kvalitnější klavíristy. ()
Takyto styl vyrozpravania pribehu ma nebavil,co mi pomaly ale isto lezie na nervy je sustavne poukazovanie na Zidov cez vojnu a holokaust.Ako tu niekde odznelo,bolo to nepochybne svinstvo,dokonca si to treba aj pripominat ako memento....ale cez kazdu vojnu trpia a trpeli vsetci nielen zidia.Normalne som si dal tu namahu a pozrel TV program a nie je snad den kde by nebolo nieco na temu holokaustu...ved programy s touto tematikou su uz castejsie ako denne televizne noviny...toto raz moze ludi skor znechutit a tym sa vytrati to k comu by mali taketo filmy sluzit,cize zamysleniu sa nad hrozami vojny....neustale ukazovanie utrpenia zidov postupne zovsednie a zacne liezt ludom na nervy....u mna sa to uz pomaly deje. ()
Filmári sú v dnešnej častej situácii fakt tými, čo majú čo povedať, hoci po nich priateľsky neštekne niekedy ani pes. Kvalita tohoto filmu je na míle smerom hore vzdialená jeho nízkemu hodnoteniu. Je to niečo v štýle starozákonných nárekov, ale ak to hrá na city, tak v štýle skúseného gitarového majstra. Ani milimeter tam nie je samoúčelný. Možno, že voiceovery nie sú niečo úplne nové, ale bol to skvelý nápad. A znie to úchylne, ale Judit Bárdos vyzerá božsky v úlohách, kde jej ide o krk. Lexikón hudobníkov v takejto podobe neponúka príbeh, ale dômyselne pospájané fragmenty. Ak to aj budí dojem neprestajnej sebaľútosti, možno to tu brať aj ako tvorivý postup, rozdiel medzi týmito dvoma vecami je tu vidieť. ()
smutná přehlídka klišé a 100x použitých schémat, které nepomohlo ani rádobyoriginální namluvení komentářem mo ()