Den Trifidů

Vcelku obstojné zpracování klasické sci-fi novely zaujme dnes hlavně skalní fanoušky. Oproti předloze zde přišly tajemné rostliny z vesmíru, v knize jejich původ není zcela vysvětlen. Kombinace oslepujícího záření z ocasu komety a vražedných rostlin, co se umí pohybovat, je pro lidstvo smrtící. Trifidi jsou po trikové stránce zdařilí, svým neohrabaným pohybem skutečně připomínají rostliny. Kdo by si při pohledu na ně nevzpomněl na Švankmajerovu Adélu, kterou připomene i scéna se psem. Film je spíše sledem krátkých epizod, z nichž zaujme temný osud hlídače skleníku, vlak řítící se do stanice, letadlo, jemuž dochází palivo, přepadení zámečku trestanci či obklíčení hlavních postav armádou trifidů. Poněkud nešťastné jsou dvě příběhové prolínající se linie - jedna v majáku, druhá sledující osud Billa Masena. Škoda, že se v závěru obě linie nespojily, čímž by alespoň dávaly smysl. Po trikové stránce výrazně zastaraly především záběry hořícího města. Ohledně napětí je jednou z výrazných scén bloudění v mlze, kde uprostřed bujné vegetace číhá hladový trifid. (01.07.2020)

Při prvních záběrech jsem si uvědomil, že jsem tenhle "skvost" už kdysi viděl na videu. S geniální knížkou to nemá společného naprosto nic - původ, vzhled i schopnosti triffidů jsou jiné, hrdina je jiný a kromě probuzení v nemocnici zde není jediná scéna, nápad, myšlenka z knihy. Je to jak vzít Babičku Boženy Němcové a udělat s postavami z knihy komedii ve stylu Babovřesky. Odhlédnuto od knihy je to pořád strašlivá sračka - příšerné zadní projekce, jakési slizky v rolích trifidů, slepci co nevypadají jako slepci, táhnoucí se děj a céčkově debilní finále. Mořská voda ničící triffidy... proč na to pan Wyndham nepřišel? Odpad a paradoxně v nulové konkurenci sci-fi roku 1963. (05.04.2014)

Boj o přežití v troskách lidské civilizace v technicky standardní sci-fi flákotě, která má s Wyndhamovým románem společné opravdu jen torzo. Psychologie byla odstavena na vedlejší kolej a vystřídalo ji zběsilé akční tempo, po neustále se měnících krajinách, s dostatečným spádem a několika výtečnými megalomanskými momenty (pád letadla, náraz vlaku). Za casting a zkomponovanou hudbu by si producenti zasloužili vytahat za uši, stejně jako za přílišný jekot ženského osazenstva v konfrontaci se zelenými vetřelci. Pokud divák zapomene na existenci „jiné“ verze, může se královsky bavit. (23.06.2005)

Nepochybujem, že tento film bol aj v roku 1962 veľkým sklamaním. Predchádzajúca dekáda priniesla občas myšlienkovo aj trikovo hodnotnejšie scifi diela. Nepochybujem, že znalci predlohy považovali film za sprznenie knihy. Lenže dnes, viac ako polstoročie od premiéry, má Deň trifidov svoje béčkové, brakové čaro. Taktiež dokáže aspoň čiastočne vyvolať atmosféru hrôzy, zachvacujúcu celú zem. Horiaci Londýn, Vyľudnený Paríž, masy slepých. Samozrejme je večná škoda, že sa v tom období nenašiel režisér, ktorý by to s látkou myslel skutočne vážne a nedal tak vzniknúť dlhodobej klasike žánru. Možno dnes... (28.10.2016)

Den Triffidu je suverenne najslavnejsi roman spisovatela Johna Wyndhama z Velkej Britanie, a pozeram, ze talentovany, ale dost neznamy reziser Freddie Francis /Paranoiac 1963/ natocil o tom aj film, ktory sice behom desatroci brutalne zostarol, ale ma cosi do seba. Ide tu o triffidy, jedovate rastliny ktore utocia na ludi. Film zacina scenkou v nemocnici, potom sa rozbehol film. Trochu ma sralo, ze triffidy vedia hovorit, coz tento film dost zhodilo. Z uhla pohladu svojho vzniku maju triffidy dobre masky, takze vydalo na priemernu podivau . 55 % (15.10.2019)