Love

Na tento kúsok, od môjho druhého najobľúbenejšieho novodobého režiséra hneď po Tarantinovi, Gaspara Noéo, som sa veľmi dlho tešil. Keď konečne zavítal aj u nás v kinách, snažil som sa nájsť nejaké dievča, ktoré by bolo ochotné na to, so mnou ísť, iba tak z princípu aby som ju vystrašil. Bohužiaľ sa mi to nepodarilo, tak som sa na to vykašľal, a spravil som dobre. Nie, že by sa mi to nepáčilo, ale bolo to až tak na silu samoúčelné, že obsahovo som tam tohoto môjho vizuálneho génia nespoznával. Nechýbala tomu hravá kontrastná farebnosť, úžasná štylizácia kamery, originálne zábery ktoré majú jasný rukopis, no príbehovo, ani z tej stránky poetickej to bohvie čo nebolo. Ako som spomínal, išlo o silne kontroverzné scénky, ktoré boli iba samoúčelne vulgárne, áno uznávam názory typu: "Noé zachytil iba číru živočíšnosť intímneho vzťahu", čo uznávam, ale bolo tam toho toľko, že to stratilo nejakú pocitovú váhu, všetko cezo mňa prechádzalo chladno. Tak iba v skratke: snímka retrospektívne zachytáva mladý pár ktorí si chce spestriť svoj sexuálny život o jedného člena. Vedľa nich sa zhodou náhod prisťahuje pôvabná blondínka a nepotrvá dlho aby sa k ich hrám pripojila. Hlavná postava muža sa však z krásnou blondínkou začne stretávať nie len v trojici, ale aj osamote a čo čert nechcel, otehotnie. Hlavný hrdina je však charakter na pravom mieste a tak pred svojou láskou uprednostní život dieťatka. Vo výsledku sa mi to páčilo, nedotklo sa ma to psychicky tak, ako ostatné Noého filmy, aj keď záverečný plač vo vani bol dosť silný, ale malo to niečo do seba, hoci som čakal viac. (01.07.2016)

Noé se nesnaží být kontroverzní, jeho Love se ani nesnaží být (a ani nepotřebuje optiku Xaviera Dolana jak napsal POMO). Love je sexuální chuť, vášeň po partnerovi na začátku vztahu, bohužel bez vystříkání na tvář nevědomého diváka s emocionální vsuvkou, nebo melancholickou vzpomínkou. Love je o vztahu na úplném začátku, krásně zobrazená touha, bohužel, jen v sexuálních praktikách, což je škoda. Love potřebuje detailnější až chirurgicky vtaženou vsuvku, zobrazení vztahových a životních událostí, a hlavně lásky se všemi tvrdými následky, jakou disponovala Adèle. Je to škoda, ale sledovat to s ženskou, určitě bych z filmu nic neměl. Noé by se mohl vrátit k temnotě, kterou má v sobě. To by v kinech dnes málokdo rozdýchával. (27.12.2015)

Extrémní režisér Gaspar Noé už publikum v minulosti solidně rozložil: třeba když nechal análně znásilnit Monicu Bellucci. Nyní přichází s velmi osobním snímkem, plným sexuální otevřenosti i filosofického plácání. On je takové sebelítostivé přerostlé dítě, ona tajemná a komplikovaná experimentátorka. Spolu s jeho současnou partnerkou tvoří prostý milostný trojúhelník. Ač jak se to vezme, protože on celou dobu vzpomíná na živočišnou lásku svého života. Vše je tak vyprávěné hlavním hrdinou, který je divákovi předkládaný v nelineární síti flashbacků. Jenže celé je to docela chladné, chybí cit, provokace je diskutabilní. Není to prvoplánové, ale ani nějak „přitažlivé“. Láskou si projdeme od počáteční zamilovanosti, přes žárlivost, chyby, omluvy, usmiřování v posteli. K postavám máme daleko, ústřední sebestředné telátko si navíc žádný soucit nezaslouží. V poslední době stejně otevřený Klip, Nymfomanka od Triera nebo vztah dvou tápajících duší v Život Adele měly své slabší momenty, ale třeba poslední jmenované drama bylo nesmírně civilní, nepřikrášlené, přirozené. A umělo pracovat na rozdíl od Love s emocemi. Ve výsledku taková melancholická prázdnota. (20.12.2015)

Pornografie slovem, nikoli obrazem. Podobně umělecké kompozice rozmanitě propletených těl jako u Noého v hardcore pornu neuvidíte. Těla jsou přitom snímána převážně v celcích (nikoli fragmentarizovaně), v nichž je nápaditě a přitom poměrně decentně pracováno s barvou, hrou světla a stínů i hloubkou prostoru (ačkoli 3D efekt si uvědomíte spíše díky výstřiku do kamery). Ovšem tuctovým příběhem a strojenými větami, které hrdina s tváří mladého Dennise Hoppera (ovšem bez jeho charismatu a živočišnosti) pronáší, nemá Love k pornoprodukci daleko. Neochota vést jasnou dělicí čáru mezi láskou a sexem není moc efektivní, pokud jinou než tělesnou podobu lásky příliš neberete v potaz. Podstatná část vztahu Murphyho a Elektry je rekapitulována prostřednictvím strkání jistých objektů do jistých otvorů, na což je sice zásluhou hezkých těl mladých herců pěkný pohled, ale uniká mi, co jiného než vzrušení si z toho má divák odnést (ale rád si to nechám vysvětlit od toho, kdo Noého záměrům rozumí lépe). Chápu, že fyzické pojetí lásky odpovídá skutečnosti, že protagonista je sebestředný čurák, který ničím jiným než vlastním čurákem moc nepřemýšlí (má ovšem dobrý filmový vkus, jak dokládají plakáty z filmů jako M, Taxikář nebo Zrození národa, mezi které jako kdyby se režisér chtěl se svým dílem zařadit). Noé se ale neumí rozhodnout, zda kvůli tomu Murphyho odsuzovat (čemuž odpovídají vnitřní monology, odhalující, jak velký čurák ve skutečnosti je), nebo s ním soucítit - stesk za láskou v podobě, v jaké na ni Murphy vzpomíná, není po většinu filmu nijak relativizován (nemluvě o autobiografických rysech postavy nebo jeho pojmenování syna jménem Gaspar). Teprve v poslední třetině neúměrně dlouhého filmu se mění způsob, jakým jsou intenzivní sexuální sblížení rámována. Už ne jako aktivita krásná a příjemná, ale temná, vysilující a vyprázdněná. Tedy podobně jako ve Studu. Vzhledem k tomu, že tyto temnější scény se chronologicky odehrály před těmi příjemnějšími, jsme vedeni k přehodnocení i dříve viděného. Vyvstává otázka, zda Murphy nebyl po celou dobu, co jsme jej sledovali, nikoli muž bezhlavě zamilovaný, nýbrž prostě závislý na sexu. Ambivalentní závěr, značící možná propad do pekla vlastních vášní, možná upřímně míněný soucit s Murphyho příliš pozdním (jako v každém melodramatu) procitnutím, však v kontextu mnoha předcházejících minut nevnímám jako podnětnou výzvu směrem k divákovi, ale pouze jako poslední projev tvůrčí bezradnosti, kterak natočit smysluplný film, který by s divákem komunikoval téměř výhradně pomocí erotických scén. Jiní tvůrci, například Nagisa Óšima v Koridě lásky, dokázali předložit funkční řešení. Gaspar Noé jenom dvě hodiny zkouší možné způsoby a zuřivě si při tom honí ego. Chvílemi podmanivě, povětšinou nezajímavě. 50% (11.09.2015)

Můj Gaspar mi rozumí. Nejen vizuálně zajímavě pojatý příběh o muži, který jebal, jebal, až to dojebal úplně všechno. Příběh vyprávěný tak zvláštním tempem, že je pocitově tak o hodinu delší než ve skutečnosti, ale v tomhle konkrétním případě to vůbec nevadí. Výborná hudba, skvělá kamera, zajímaví herci. A ten zvuk padající vody, doprovázející dějové "teď" je naprosto úžasný nápad. Tohle není porno s příběhem, tohle je příběh s pornem. (02.05.2019)