Love

Gaspar Noé natočil romanci, která je opravdu bravurně nasnímaná, ozvučená (výtečný soundtrack!) i zahraná. Ovšem narvat film do 3D formátu jenom proto, aby se nám autor mohl v jisté pasáži vysemenit do tváře, beru jako zbytečnou úlitbu moderním trendům. Jako vtip dobrý, ale jinak tam není nic, z čeho by ukapávala nějaká důraznější invence. 3D šukání je stejně ploché jako to dvoudimenzionální, hloubku v tom nehledejte. Hlubší dojem se bohužel vytratil i ze scénáře, který jen klouže po povrchu a málokdy tne do živého. Hořký závěr postrádá potřebnou razanci, jež nechyběla např. v tematicky spřízněném Životě Adele a nad připosraností zaláskovaného mladíka plačícího ve vaně vzbuzuje spíše škodolibý úsměv. Láska i hory přenáší, víme, ale tady je jí na můj vkus nějak málo. Vizuálně je to však na výbornou, explicitním scénám byla věnována důkladná péče a díky tepající elektronice se dostávají vyloženě pod kůži. Kvalitní erotiky je v kinech jako šafránu v měsíční pustině, takže berte, dokud to dávaj. To pravé porno nás ale samozřejmě čeká až v prosinci. (25.09.2015)

Pornografie slovem, nikoli obrazem. Podobně umělecké kompozice rozmanitě propletených těl jako u Noého v hardcore pornu neuvidíte. Těla jsou přitom snímána převážně v celcích (nikoli fragmentarizovaně), v nichž je nápaditě a přitom poměrně decentně pracováno s barvou, hrou světla a stínů i hloubkou prostoru (ačkoli 3D efekt si uvědomíte spíše díky výstřiku do kamery). Ovšem tuctovým příběhem a strojenými větami, které hrdina s tváří mladého Dennise Hoppera (ovšem bez jeho charismatu a živočišnosti) pronáší, nemá Love k pornoprodukci daleko. Neochota vést jasnou dělicí čáru mezi láskou a sexem není moc efektivní, pokud jinou než tělesnou podobu lásky příliš neberete v potaz. Podstatná část vztahu Murphyho a Elektry je rekapitulována prostřednictvím strkání jistých objektů do jistých otvorů, na což je sice zásluhou hezkých těl mladých herců pěkný pohled, ale uniká mi, co jiného než vzrušení si z toho má divák odnést (ale rád si to nechám vysvětlit od toho, kdo Noého záměrům rozumí lépe). Chápu, že fyzické pojetí lásky odpovídá skutečnosti, že protagonista je sebestředný čurák, který ničím jiným než vlastním čurákem moc nepřemýšlí (má ovšem dobrý filmový vkus, jak dokládají plakáty z filmů jako M, Taxikář nebo Zrození národa, mezi které jako kdyby se režisér chtěl se svým dílem zařadit). Noé se ale neumí rozhodnout, zda kvůli tomu Murphyho odsuzovat (čemuž odpovídají vnitřní monology, odhalující, jak velký čurák ve skutečnosti je), nebo s ním soucítit - stesk za láskou v podobě, v jaké na ni Murphy vzpomíná, není po většinu filmu nijak relativizován (nemluvě o autobiografických rysech postavy nebo jeho pojmenování syna jménem Gaspar). Teprve v poslední třetině neúměrně dlouhého filmu se mění způsob, jakým jsou intenzivní sexuální sblížení rámována. Už ne jako aktivita krásná a příjemná, ale temná, vysilující a vyprázdněná. Tedy podobně jako ve Studu. Vzhledem k tomu, že tyto temnější scény se chronologicky odehrály před těmi příjemnějšími, jsme vedeni k přehodnocení i dříve viděného. Vyvstává otázka, zda Murphy nebyl po celou dobu, co jsme jej sledovali, nikoli muž bezhlavě zamilovaný, nýbrž prostě závislý na sexu. Ambivalentní závěr, značící možná propad do pekla vlastních vášní, možná upřímně míněný soucit s Murphyho příliš pozdním (jako v každém melodramatu) procitnutím, však v kontextu mnoha předcházejících minut nevnímám jako podnětnou výzvu směrem k divákovi, ale pouze jako poslední projev tvůrčí bezradnosti, kterak natočit smysluplný film, který by s divákem komunikoval téměř výhradně pomocí erotických scén. Jiní tvůrci, například Nagisa Óšima v Koridě lásky, dokázali předložit funkční řešení. Gaspar Noé jenom dvě hodiny zkouší možné způsoby a zuřivě si při tom honí ego. Chvílemi podmanivě, povětšinou nezajímavě. 50% (11.09.2015)

Po ohlasech na Enter the Void jsem vpravdě očekával cinefilní zážitek, patřičně odosobněný, bez hlubšího napojení na příběh. Prvního očekávání se mi dostalo vrchovatě - filmové odkazy v prvním plánu, nápadité kompozice, skvělé svícení a jump-cutové stříhání v tom druhém, skvělé vedení příběhu v sofistikovaně narušované chronologii v plánu třetím. Ale o nemožnosti navázat se na jednání postav se mluvit nedá a v tom ohledu mě Noé překvapil. Zobrazení různých podob lásky ve vývoji jednoho, pardon - dvou, vztahů, snímaných skrze tělesnost, poskytuje - podobně jako ve Winterbottomově 9 písních - pozoruhodně silný ponor do nejzákladnějšího a tudíž jednoho z nejzprofanovanějších námětů všech dob, aniž by se tvůrce kompromitoval náporem banality. (03.10.2015)

„Living with a woman is like to share a bed with the CIA. Nothing is secret.“ Skôr než film o sexe, film o vzťahoch, o vzťahoch ktoré človeka často nenapĺňajú a v ktorých sa ocitol súhrou rôznych životných okolností. Love Gaspara Noého nechce explicitnými sexuálnymi scénami zámerne šokovať (aj keď u jedného „3D“ záberu s výstrekom ejakulátu priamo „na diváka“ kvôli ktorému bola celá táto vyše dvojhodinová sexuálna odysea natočená v treťom rozmere, by sa o tom dalo polemizovať) alebo byť prvoplánovo kontroverzný. Sex zobrazuje ako bežnú súčasť každého vzťahu, aj keď v prípade hlavného protagonistu tá súčasť zahŕňa aj experimentovanie v trojke alebo s transvestitom. Film sa však nikdy nedostane do polohy keby by bol samoúčelne vulgárny. Súčasne s množstvom sexuálny scén – jednou film aj začína – sa v postupných mozaikách a nelineárnych flashbackoch odkrýva životný príbeh hlavného hrdinu a životná cesta ktorá viedla až k jeho frustrácii zo súčasného vzťahu. Aj samotný sex je tak súčasťou príbehu, kde sa počas tohto aktu odráža aktuálny stav vzťahu dvoch ľudí. Gaspar Noe síce nie je tak zručný režisér, aby sa dokázal do psychiky svojich protagonistov ponoriť hlbšie a ponúknuť ich detailnejšiu analýzu akoby sa v podobnom námete žiadalo, no namiesto toho „rozpráva obrazom“. Milostné scény sprevádza fantasticky zvolená hudba, kde raz odráža ich živelnosť, druhý krát frustráciu a to všetko vizuálne zaobaľuje do sýtych farieb ako napríklad červenej, ktorá občas pôsobí vzrušivo až sa čoraz bližšie k záveru tento kamerový filter stáva znepokojujúcejším. Všetky emócie tak skôr než by boli znázorňované hercami, vyplývali z príbehu sa odohrávajú „v obraze“. Gaspar Noe má vizuálne podchytenú každú sekundu a aj keď chápem, že Love bude mať problém nájsť si divákov, nakoľko zanietení cinofilovia ho odsúdia čoby obyčajný „pseudo-art“, pretože postavy omieľajú iba obyčajné frázy a ich konanie nemá žiadnu vopred zamýšľanú „pointu“ (v podstate rovnako ako v živote) a pre radového diváka bude tá explicitnosť ďaleko za mierou (viď napríklad detailný záber na penis vnikajúci do pošvy), tak za mňa je to rozhodne ten najlepší Noé, respektíve prvý Noého film, s ktorým sme si dokonale sadli. Predošlá skúsenosť s Enter the Void bol skôr útrapou, než akýmkoľvek zážitkom. Love je už tým zážitkom, zážitkom pripomínajúcim divoký sex s osobou, s ktorou ste ho zažiť ani nechceli (alebo nemali?). Zapamätanie hodný, ale asi by ste ho nikomu neodporúčali. CELKOVO: 4,5* (9/10) (04.12.2015)

Moje druhý setkání s Gaspar(em) Noé. Perfektní drama o vztazích, drogách a sexu. Skvělá kamera i hudba + je vše podpořeno hercema, kteří odvedli zatraceně dobrej výkon ( i výron ).To že Gaspar ví co chce točit mě přesvědčil už u filmu Zvrácený. Kde zvolil zajímavou formu vyprávění a to pozpátku. Tady si zase postupně skládáme střípky a pomalu odhalujeme minulost akterů. Je pravda, že s kamerou to Gasparovi u filmu Zvrácený moc nevyšlo, takže jsem rád, že kameru předal Benoît(ovi) Debie(mu) a ten se jí chopil dokonale. Námět a samotnej děj je jednoduchej, ale styl jakým ho Gaspar převedl na plátno z něj dělá něco výjimečného. V podstatě bych s tímhle filmem neměl žádný problémy kdyby byl aspoň o půl hodinu kratší. Postupem času začne film trošku nudit. Klidně bych film skrátil o pár sexuálních scén. Ale jinak převládá určitě spokojenost. Jěště si neodpustím pár vět z filmu, který mi uvízly v paměti. Láska je divná. Cítím se jako závislák. Jak může něco tak krásnýho způsobovat tolik bolesti ? Možná je lepší se nikdy nezamilovat...... (23.01.2016)