poster

Love

  • Česko

    Láska

    (festivalový název)
  • Francie

    Love

  • Slovensko

    Love

  • Velká Británie

    Love

Drama / Erotický

Francie / Belgie, 2015, 130 min

Režie:

Gaspar Noé

Scénář:

Gaspar Noé

Kamera:

Benoît Debie
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • SaNcHeZ_cz
    **

    Nikdy bych nečekal, že se u novinky Gaspara Noého budu nudit. Love se snaží působit strašně kontroverzně a relevantně k mezilidským vztahům, nicméně je to jen součást naoufklého hype. Ve skutečnosti totiž tato novinka není ničím jiným než po prohlédnutí explicit ničím jiným, než jen tuze prázdným snímkem, který kromě špatných hereckých výkonů a hrubých nepřirozených dialogů za dvě a půl hodiny v kině téměř nic nenabídne. Těch pár nápaditých momentů je fajn, pokořování hranic cenzury filmu taky, nicméně spíše než lásku film připomíná bezpředmětnou sebehanu.(26.9.2015)

  • MikO_NR_1909
    **

    Vôbec nespochybňujem Noého ambíciu provokačne lavírovať medzi vyzývavosťou tématu a pôsobivosťou fotogenetických prostriedkov, ktorého používa na dosiahnutie jeho cieľov. Taktiež výslednú a mienenú ambivalentnosť pri vyvolávaní kontroverzie rozdeľovať divákov na tábory. Podaktoré zo sekvencií podkuté opojnosťou neskonalých túžob a pranierovania ich uskutočnenia pôsobia v jeho filme vcelku hypnoticky a v zaujímavej visual-flash perspektíve (doplnené vybalansovaným soundtrackom). Mám však miernu averziu na filmy, kedy vysoko vyzdvihovanú ambicióznosť projektu lákať na svoju výstrednú a expresívnu provokačnosť, v určitom momente a za jej prvoplánovým závesom značne myšlienkovo a časom chátra a nemá sa kadiaľ výraznejšie posúvať. Obecne považujem i erotický film za niečo veľmi intímne, a kde mi netreba všetko vidieť a stále sa nato nazerať a hľadieť a civieť, pretože časom skrátka prichádza k nevyhnutnej kontraproduktívnosti. Tá by sama o sebe a pri vynaliezavej audiovizuálnej štylizácii nemusela v konečnom dôsledku vyjsť naprázdno, ale jej postavy sú natoľko mentálne vyprázdnené, že ničia ich pole akejkoľvek zmysluplnej sebaprezentácie, zabíjajú ducha na smrť a bez mravnej asertívnosti sú povďačné skôr autorovmu planému (teda skôr vychytralému) zámeru ohúriť a „posúvať hranice“... Tá hlavná, okolo ktorej sa všetko točí (Karl Glusman) je nasratá, že sa musí pohlavne ukájať do súčasnej a nie predchádzajúcej partnerky, hoci vtedy robil všetko preto, aby sa uspokojoval do tej terajšej (a kopu iných) a aby naraz (a pochopiteľne, s odstupom času) zistil, že sa mu predsa len viac hodí nasmerovať pohlavný chtíč do predošlej, než terajšej. Samozrejme, bez nevymáchaných oplzlostí to nejde. Absentuje mu však akýkoľvek nevyhnutný civilný rozmer. A to je niečo, čím sa nedá alibisticky obhajovať inak pečlivo zostrihaná a obrazovo vybrúsená Noého forma, ktorá teda nie je predurčená širokému komplexu osobnosti, ale nástrojom na jeho umelo vypózovanú existenciálnu deštrukciu, ktorá bez oných nevyhnutných charakterových a prirodzených parametroch len vyciciava prvoplánové pozlátko a vychutnáva očným voyeurizmom, cez ktorý vábi diváka. Je to zavádzajúce. Nemá nič, čo by robil, nemá zmysluplnú prácu ani vedľajšie aktivity, jedine vtáka v gatiach a skutočným hraničným a dejovo súvisiacim rozkolom je len ten, ktorým sa sústredí na to, kedy mu vyletí von. Týmto konštatovaním možno nazvať výstižnejšie Noého film miesto romanticky opulentného názvu Láska – akýmsi Vybíjaním pudov, čo by v dostatočnom predstihu uľahčilo kritickej obci charakterizovať identitu tohto kvázi artového porno-filmu, ktorý tak pôsobí a vypovedá akousi povrchnou chronológiou života a nie spomínanej širokej komplexnosti. A aby som nezabudol na tie dohrávané post-synchróny, sú príšerné, najmä pri hádkach (čo mi kedysi prekážalo na Visconstiho Súmraku Bohov) a otravné. No nič to, posúvanie umeleckých i kontroverzných tendencií badám skôr inde, ale nezazlievam tým, ktorí obľubujú práve takéhoto charakteru od Noého. Mňa zaujíma viac vývin, diverzita, kľúčový obsahový rozbroj a skutočný pád na dno (kedy by som sa s úprimnosťou stotožnil s hektickosťou a problematickosťou postáv a nie pre mňa samoúčelnému koncipientu držať sa jedinej línie, ktorá vraj vytvára sieť nových myšlienkových prúdov. To už je v mojich očiach subjektivizovaná fantázia, nie niečo tvorené a produkujúce divácke pôžitky). A nezameriavam sa len na spôsob rozprávania. Potom by som každý vábivý a netradičný feeling, ktorý je vnášaný do filmu mohol nazvať svojim spôsobom za prevratný. A to mi je proti srsti.(22.3.2016)

  • pepo

    Dal som si cca 10 min takže bez hodnotenia. Ale to je nejaká sofistikovaná paródia na kinematografiu? Keď sa tam ozval šepkajúci hlas ako od Malicka a popisoval osudovo, že mu zvoní budík, tak som sa začal na plné hrdlo smiať a potom som to radšej vypol. Samozrejme toto prišlo po porno scéne s klasickou hudbou :) Podľa mňa si Noe robí srandu z cieľovky alebo je vážne diletant.(20.8.2018)

  • Matty
    **

    Pornografie slovem, nikoli obrazem. Podobně umělecké kompozice rozmanitě propletených těl jako u Noého v hardcore pornu neuvidíte. Těla jsou přitom snímána převážně v celcích (nikoli fragmentarizovaně), v nichž je nápaditě a přitom poměrně decentně pracováno s barvou, hrou světla a stínů i hloubkou prostoru (ačkoli 3D efekt si uvědomíte spíše díky výstřiku do kamery). Ovšem tuctovým příběhem a strojenými větami, které hrdina s tváří mladého Dennise Hoppera (ovšem bez jeho charismatu a živočišnosti) pronáší, nemá Love k pornoprodukci daleko. Neochota vést jasnou dělicí čáru mezi láskou a sexem není moc efektivní, pokud jinou než tělesnou podobu lásky příliš neberete v potaz. Podstatná část vztahu Murphyho a Elektry je rekapitulována prostřednictvím strkání jistých objektů do jistých otvorů, na což je sice zásluhou hezkých těl mladých herců pěkný pohled, ale uniká mi, co jiného než vzrušení si z toho má divák odnést (ale rád si to nechám vysvětlit od toho, kdo Noého záměrům rozumí lépe). Chápu, že fyzické pojetí lásky odpovídá skutečnosti, že protagonista je sebestředný čurák, který ničím jiným než vlastním čurákem moc nepřemýšlí (má ovšem dobrý filmový vkus, jak dokládají plakáty z filmů jako M, Taxikář nebo Zrození národa, mezi které jako kdyby se režisér chtěl se svým dílem zařadit). Noé se ale neumí rozhodnout, zda kvůli tomu Murphyho odsuzovat (čemuž odpovídají vnitřní monology, odhalující, jak velký čurák ve skutečnosti je), nebo s ním soucítit - stesk za láskou v podobě, v jaké na ni Murphy vzpomíná, není po většinu filmu nijak relativizován (nemluvě o autobiografických rysech postavy nebo jeho pojmenování syna jménem Gaspar). Teprve v poslední třetině neúměrně dlouhého filmu se mění způsob, jakým jsou intenzivní sexuální sblížení rámována. Už ne jako aktivita krásná a příjemná, ale temná, vysilující a vyprázdněná. Tedy podobně jako ve Studu. Vzhledem k tomu, že tyto temnější scény se chronologicky odehrály před těmi příjemnějšími, jsme vedeni k přehodnocení i dříve viděného. Vyvstává otázka, zda Murphy nebyl po celou dobu, co jsme jej sledovali, nikoli muž bezhlavě zamilovaný, nýbrž prostě závislý na sexu. Ambivalentní závěr, značící možná propad do pekla vlastních vášní, možná upřímně míněný soucit s Murphyho příliš pozdním (jako v každém melodramatu) procitnutím, však v kontextu mnoha předcházejících minut nevnímám jako podnětnou výzvu směrem k divákovi, ale pouze jako poslední projev tvůrčí bezradnosti, kterak natočit smysluplný film, který by s divákem komunikoval téměř výhradně pomocí erotických scén. Jiní tvůrci, například Nagisa Óšima v Koridě lásky, dokázali předložit funkční řešení. Gaspar Noé jenom dvě hodiny zkouší možné způsoby a zuřivě si při tom honí ego. Chvílemi podmanivě, povětšinou nezajímavě. 50%(11.9.2015)

  • Arbiter
    ***

    Gaspar Noé jako pornopatetický deromantizátor. Nejsem si úplně jistý, jestli jsem potřeboval sledovat další režisérovu autopsychoterapii. Už u Enter the Void se dalo soudit, že jeho životním tématem je vyprázdněnost opulentních proklamací, že má problém s rodinou, sexualitou, drogama a že nebyl asi tak úplně chtěným synem. Říkám si, jeslti on neni tak jako lehce monotematický. U Enter the Void jsem mu pod dojmem uhrančivé extatické depky dokázal odpustit i jeho největší slabinu, a to že stejně jako například můj další oblíbený mistr patosu Darren Aronofsky otevírá témata, na která intelektuálně zkrátka asi nemá. Love zdaleka nejde tak na dřeň a intelektuální deficit se tak odpouští mnohem hůře. V Enter the Void přepálil s podivnou paralelou na Tibetskou knihu mrtvých, u Love snahou natočit jakýsi zobecňující manifest pravého obrazu Lásky, který mimoděk právě lásku zaměňuje za závislost a sebedestruktivní jednání za přirozený princip lidského konání. Vše by bylo odpuštěno větší dávkou sebereflexe a zdůrazněním toho, že jde o unikátní příběh bez ambice tvářit se jako obecná pravda, ale několik málo replik odkazujících na režisérovo egohoničství jsou spíše pózou než schopností nahlédnout vlastní slabiny. ___ Esteticky jde o výjimečný zážitek. Sex je zobrazen krásně. Kdyby tohle byl standard pornoprůmyslu, to by bylo na světě krásy. A ani přes explicitní nahotu snímek nesklouzává k samoúčelné vulgaritě. Už jenom kvůli těmto scénám má smysl Love vidět. Zároveň jsem ale neviděl v hlavních rolích Noého filmů horší herce - ve smyslu hereckého povolání, což bude asi s explicitností sexuálních scén úzce souviset. Co jsem si ale užil, je způsob skládání příběhu, kdy nám autor téměř až do konce (který měl jako obvykle přijít mnohem dříve, než přišel), velice pečlivě předkládá indície, na základě kterých divák průběžně totálně střídá své sympatie k hlavním postavám a pravidelně přehodnocuje a doplňuje, svou konstrukci budovaného příběhu. A soundtrack je skvělý.(7.10.2015)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace