Love

Láska je (a to zcela bez pochyby) úplně tím posledním filmem, na který byste se chtěli koukat po boku obou svých rodičů. Důkazem budiž hned první záběr a scéna s odhaleným pinďourem a svatyní obou hlavních představitelů, ve které je víc akce než ve všech dílech "geniální" trilogie Fifty Shades dohromady. Gaspar Noé se tentokrát nesnaží šokovat skrze násilí či drogy, spíše se pokouší o co nejnaturalističtější ztvárnění tělesné lásky mezi mladým Amíkem a sympatickou Francouzskou, které si dává záležet na pomalém tempu a melancholické atmosféře. Ta ovšem funguje jen občas. Utahanost je totiž největším zádrhelem celého snímku. On si teda Noé obecně dává se svými filmy dost načas, ovšem nutno říct, že díky skvělému stylu vyprávění a dobré atmosféře mu to často vychází, ale oproti jeho předchozím snímkům tu těch hluchých míst bylo o něco více. Pro snímek celkově to ale není nic zničujícího, stále to je velice podmanivá podívaná, která vám velice výstižně odprezentuje sexuální vztah mezi dvěma zamilovanými lidmi. A tím výstižně opravdu myslím to, že uvidíte všechno. Je to v podstatě jako kdybyste si pustili nějaký péčko, akorát s určitou charakteristickou filmovou osou a ne příliš veselým příběhem. Před herci smekám. Kdybych byl začínajícím hercem a při mém prvním filmu a scéně by mi režisér řekl, abych si sundal kalhoty a trenky, protože chce v detailu natočit mé přirození, asi bych to zabalil. Lepší 3* (19.03.2019)

Moje druhý setkání s Gaspar(em) Noé. Perfektní drama o vztazích, drogách a sexu. Skvělá kamera i hudba + je vše podpořeno hercema, kteří odvedli zatraceně dobrej výkon ( i výron ).To že Gaspar ví co chce točit mě přesvědčil už u filmu Zvrácený. Kde zvolil zajímavou formu vyprávění a to pozpátku. Tady si zase postupně skládáme střípky a pomalu odhalujeme minulost akterů. Je pravda, že s kamerou to Gasparovi u filmu Zvrácený moc nevyšlo, takže jsem rád, že kameru předal Benoît(ovi) Debie(mu) a ten se jí chopil dokonale. Námět a samotnej děj je jednoduchej, ale styl jakým ho Gaspar převedl na plátno z něj dělá něco výjimečného. V podstatě bych s tímhle filmem neměl žádný problémy kdyby byl aspoň o půl hodinu kratší. Postupem času začne film trošku nudit. Klidně bych film skrátil o pár sexuálních scén. Ale jinak převládá určitě spokojenost. Jěště si neodpustím pár vět z filmu, který mi uvízly v paměti. Láska je divná. Cítím se jako závislák. Jak může něco tak krásnýho způsobovat tolik bolesti ? Možná je lepší se nikdy nezamilovat...... (23.01.2016)

Můj Gaspar mi rozumí. Nejen vizuálně zajímavě pojatý příběh o muži, který jebal, jebal, až to dojebal úplně všechno. Příběh vyprávěný tak zvláštním tempem, že je pocitově tak o hodinu delší než ve skutečnosti, ale v tomhle konkrétním případě to vůbec nevadí. Výborná hudba, skvělá kamera, zajímaví herci. A ten zvuk padající vody, doprovázející dějové "teď" je naprosto úžasný nápad. Tohle není porno s příběhem, tohle je příběh s pornem. (02.05.2019)

Po ohlasech na Enter the Void jsem vpravdě očekával cinefilní zážitek, patřičně odosobněný, bez hlubšího napojení na příběh. Prvního očekávání se mi dostalo vrchovatě - filmové odkazy v prvním plánu, nápadité kompozice, skvělé svícení a jump-cutové stříhání v tom druhém, skvělé vedení příběhu v sofistikovaně narušované chronologii v plánu třetím. Ale o nemožnosti navázat se na jednání postav se mluvit nedá a v tom ohledu mě Noé překvapil. Zobrazení různých podob lásky ve vývoji jednoho, pardon - dvou, vztahů, snímaných skrze tělesnost, poskytuje - podobně jako ve Winterbottomově 9 písních - pozoruhodně silný ponor do nejzákladnějšího a tudíž jednoho z nejzprofanovanějších námětů všech dob, aniž by se tvůrce kompromitoval náporem banality. (03.10.2015)

Extrémní režisér Gaspar Noé už publikum v minulosti solidně rozložil: třeba když nechal análně znásilnit Monicu Bellucci. Nyní přichází s velmi osobním snímkem, plným sexuální otevřenosti i filosofického plácání. On je takové sebelítostivé přerostlé dítě, ona tajemná a komplikovaná experimentátorka. Spolu s jeho současnou partnerkou tvoří prostý milostný trojúhelník. Ač jak se to vezme, protože on celou dobu vzpomíná na živočišnou lásku svého života. Vše je tak vyprávěné hlavním hrdinou, který je divákovi předkládaný v nelineární síti flashbacků. Jenže celé je to docela chladné, chybí cit, provokace je diskutabilní. Není to prvoplánové, ale ani nějak „přitažlivé“. Láskou si projdeme od počáteční zamilovanosti, přes žárlivost, chyby, omluvy, usmiřování v posteli. K postavám máme daleko, ústřední sebestředné telátko si navíc žádný soucit nezaslouží. V poslední době stejně otevřený Klip, Nymfomanka od Triera nebo vztah dvou tápajících duší v Život Adele měly své slabší momenty, ale třeba poslední jmenované drama bylo nesmírně civilní, nepřikrášlené, přirozené. A umělo pracovat na rozdíl od Love s emocemi. Ve výsledku taková melancholická prázdnota. (20.12.2015)