Oslněni sluncem

Dospělácký milostní trojůhelník, opepřený zvědavou nedospělou čučoriedkou. Guadagnino labužnicky ujíždí na erotičnu obnažených ženských těl, skrývaných vášních a horkém jihoitalském podnebí. Dramatická linka jeho příběhu ale funguje na půl plynu. Film o dialozích s jediným otevřeným rozhovorem (hádka chlapů) - to by prošlo, být emocionální podpovrchové bublání mezi postavami silnější. Pořád ale alespoň autorsky originální, což mám rád. (04.10.2018)

Nic zlého netuše jsem si celou dobu říkala: "Ale oni tam řeší to samé, co před lety Romy Schneiderová!" A nemýlila jsem se. Nicméně to nevadí, tento nový Bazén plní ideálně všechny potřeby letní návštěvy kina, kdy je vhodné si dožít vlastní oslnění sluncem. Nadto je velmi fajn se tu a tam zase pokochat Tildou Swinton. (02.10.2016)

Derayův snímek jsem buď neviděl, nebo po pár dekádách od shlédnutí dokonale vytěsnil, takže nemám možnost konfrontovat přístupy obou režisérů a rozhodnout, který je funkčnější. Ten Guadagninův mi přijde poněkud mdlý, tlumený a nenápadný. Bazén měl být spojením thrilleru a psychologizujícího dramatu, jenže to by musel režisér místo zdlouhavých záběrů na prosluněnou italskou přírodu mnohem víc pracovat s charaktery, rozehrát rafinovanou hru plnou náznaků, dávkování informací a zastřených konfliktů, které postupně a nevyhnutelně probublávají na povrch, aby posléze destruktivně explodovaly ve výbuchu emocí. Jedině postava ne v jádru zlého, ale sebestředného, majetnického a hedonistického producenta funguje jak má (obávám se, že spíš díky nasazení hereckého chameleona Ralpha Fiennese než díky režisérovu vedení). Lolita Dakoty Johnson nemá víc prostoru než vystavovat nahé tělo a vysílat vyzývavé pohledy, což je při neskromné stopáži na pováženou. Tilda Swinton je castingový omyl, mám ji za zajímavou herečku určenou pro speciální kategorii rolí typu androgenních či asexuálních bytostí a životem smýkaných ženských trosek, ale s vědomím, že si to za a) nepřečte a za b) jsem v dostatečné vzdálenosti říkám, že si nedokážu představit Tildu jako sexuální objekt vzbuzující chtíč a žárlivost. Matthias Schoenaerts nedokáže být pro Ralpha Fiennese protihráčem na úrovni a tenhle nedostatek výrazně potápí dramatický konflikt. Na škodu by ani nebyly prostřihy, které by zredukovaly stopáž o nějakých 12 minut. Bazón se vidět dá, ale s výjimkou Fiennese a soundtracku se velmi rychle vykouří z hlavy. Celkový dojem: 55 %. (19.11.2021)

Myslím, že řemeslně je to zvládnuté skvěle, ode všech zúčastněných. Co se na filmu všeobecně nelíbí, to je jeho chlad, bezvýznamnost. Jenže vtip je v tom, že právě takovým to mělo být! Jenom pózy a nedospělé hry lidí prolezlých hedonismem a falší (pop-music). Co skutečného mohou takoví lidičkové prožít? I ta smrt je v jejich podání jaksi pitomá a zbytečná. Leč symptomatická! Kolik jen hvězd pop-music zemřelo takhle blbě? No nic, tak podepíšeme fanouškovi cédéčko a máme tu epizodu za sebou. --- Soukromě si představuji, jak by se na takovém "šokujícím úmrtí génia" vyřádil bulvár. A Tilda by se slzou v oku přidala k dobrému, jak ta strašná událost navždy ovlivnila její (neexistující) uměleckou tvorbu. --- Pořád ta hra, hra na život, jen ne život sám. (17.11.2021)

Artové drámo s příměsí filmu o postupně se rozplétajících se nitkách, jimiž jsou postavy vzájemně provázané. Má to dost pomalý rozjezd a pak až zbytečně rychlý dojezd. Nevím, jak film vznikl, ale kdyby byl na základě nějaké šílené postmoderní otevřené divadelní hry, absolutně by mě to nepřekvapilo. Tilda je zvláštní tvor, ale vede rozhodně Fiennes, u kterého věřím, že musel dostávat průběžně srdeční záchvaty, protože tohle snad nemohl udýchat. Nejsem si však vůbec jist, jestli bylo pro film ospravedlnitelných 120 minut. (29.09.2016)