Dellamorte Dellamore

Vizualně strhující záležitost. Zdaleka nejlepší Soavihoi film vůbec. Těžko se to definuje jako žánr. Dlouho film působí jako výborná černá komedie, pak romance a nakonec se dočkáme i hlubších myšlenek. Jeden z nejlepších zombie filmů všech dob. A to ani nepotřeboval hektolitry krve a množství nechutností. Opravdu světlá vyjímka v tom italském zatuchlém a hnilobou nasáklem hororovém rybníčku. (29.05.2006)

Hodně zvláštní film. Na první pohled působí jako cool akční horor, ale to moc není, na to je příliš zadumaný. V podstatě všechny postavy ve filmu se chovají naprosto absurdně. Hlavní hrdina je občas citlivý romantik, občas zabijácký sociopat, místní policejní komisař je směšně neschopný a ženské postavy ze sebe vzrušeně vyrážejí naprosté nesmysly. Vlastně mentálně postižený Gnaghi se tu chová nejnormálněji. Ne že bych od filmu, kde se střílí zombíci na hřbitově po desítkách, čekal nějakou velkou realističnost, ale film připomíná tu nejbláznivější komedii například i tím, že ani fyzikální zákony tu moc neplatí - hroby pod náporem mrtvol "vybuchují", useknutá oživlá hlava skáče... Všechny tyhle blázniviny jsou ale režisérem Michelem Soavim natočené jako filozofický horor s nějakou tou romantikou a erotikou. Výsledný mix má pak působivou atmosféru, ale tahle jízda je na můj vkus příliš ujetá a zmatečná. (6/10) (27.04.2020)

Ááách... ten Soavi - znalý mág velice plodné italské hororové školy. Jsem uhranutá tím místem "Buffalora", která dokáže navodit slastně dráždivý pocit. Fascinuje mě ponurý hřbitov za noci, přes den téměř idylický. "Francesco Dellamorte"... semknutý poutem věčným, zadumán, vzápětí plný života posílá "mrtvé" zpět kam patří. Udivující vážné hovory se "SMRTÍ"... i okouzlení jedinou bytostí tak žádoucí, je totiž dokonalá..."ONA"... stále vracející se. "Gnaghi"... věrný pomocník, nazývaný hlupákem (pozvracet starostovu dceru, jak směšně stupidní), ale v skrytu duše obohacený čímsi zprvu nedefinovatelným, co ti ostatní nevidí, jeho jediný hřích, obžerství je pro něj způsobem zapomnění, útěk před zhoubou temnoty, která čiší z každého koutu. Stačí jen otevřít a vstoupit do "KOSTNICE" ... mrazivé, obestřené pavučinami, čpící zatuchlostí, přitom tak lákající... ano je to tady. Již navždy lapena. (11.09.2009)

Pre obyčajných ľudí je cintorín posledným miestom odpočinku pre zosnulých. Pre Francesca Dellamorteho domovom či náplňou práce riešenia každo"denných" starostí. Udržať mŕtveho v hrobe je čoraz náročnejšie. Jedného dňa spozná počas pohrebu krásnu mladú vdovu. Takmer ihneď sa zamiluje. Keď už sa zdá že v ceste za ich láskou nič nestojí, a ich telá počas nočného milovania navždy splynú v jedno, vychádza na zemský povrch zosnulý manžel, ktorý si chce zobrať späť to, čo mu za života "patrilo". Uhryznutá Francescova láska vstupuje do sveta "nemŕtvych". To však ani z ďaleka nebude najväčší problém, ktorý bude musieť Dellamorte vyriešiť. Rómeo Júliovský podtón cítiť na míle ďaleko. Minimálne jeden užívateľ, užívajúci meno hlavného hrdinu bude z môjho komentáru "nešťastný". Je mi ľúto, no z Talianska mi chutí akurát tak kuchyňa. Napriek tomu, že je snímok vďaka príbehu pomerne originálny, k nedeľnému stolu si túto "tutti-frutti" košeľu v novšom strihu 90' rokov neoblečiem. Nedokážem si pomôcť, no mňa tento horor, ktorý je návratom k starým "brakom" proste nebavil. Sucho konštatujem, že nebyť gore a ľahkého erotického nádychu ktorý je pre Talianov rovnako prirodzený, ako pizza na tanieri, nebolo by načo spomínať. Nesadla mi forma vtipu ani pointa sklamaného, nedoceného človeka okolím. No nakoľko má snímok úctyhodných 75%, budem to zrejme Ja, čo som ho dostatočne nedocenil. Je mi ľúto, no ja som si tých mnoha plusov proste nevšimol. Keď "Dellamorte Dellamore" porovnám s iným talianskym hororom so zombie tématikou ("Demons"), ktorý má síce o dosť prostejší dej, a je bez pointy, presto všetko je pre mňa jednoznačne víťazom, ktorý ponúkol väčšiu zábavu. A teraz si uvedomujem, že ešte aj k tej tretej hviezde sa musím poriadne prehovárať. Ale viete čo? Za pokus o hranie a dramatizáciu, berte si ju - 54,99%. (24.09.2014)

Přiznám se, že před zhlédnutím Dellamorte Dellamore, bych si ani v tom nejdivočejším snu nedokázal představit spojení zombie horor - Martin Heidegger. A ono nejenže existuje, ale je taktéž plně funkční. Na obzvlášťe vypečeném hřbitůvku v italském městečku Buffalora, exceluje Rupert Everett v roli hrobníka, sázejícího jednu marlowovskou hlášku za druhou stejně elegantně, jako (více či méně) mrtvé do hrobů. Černá komedie zhruba ve dvou třetinách přechází do mimořádně působivého existenciálního dramatu, kde jsou, mimo výše zmíněného Heideggera, často velmi svérázně parafrázováni a interpretováni myslitelé jako F. Kafka, K. Jaspers aj. Film v závěrečné půlhodině akcentuje, dle mého názoru, především zásady filosofie existence, nežli existenciální filosofie, domnívám se, že A. Camus a především J. P. Sartre, by ze závěrečné scény příliš radosti neměli. Otázkou pochopitelně je, zda by vůbec nějakou radost projevili. Inu, snad jen v případě, že by byli (pře)pohřbeni v Buffalora. A rozhodně nesmím zapomenout na jednu zásadní věc - výtečná hudba (Riccardo Biseo & Manuel De Sica). (03.10.2007)