Dellamorte Dellamore

"Nemůžeme, já jsem naživu a ty jsi mrtvá." - "Já nemám předsudky, můj milý." Divým se upřímně, že snímek má zde tak kladné hodnocení, jelikož i když je to označováno jako "gotický horor", tak do mainstreamového vyznění to má daleko (narozdíl od Vrány z téhož roku) a Dellamorte Dellamore je spíše pro užší a specifičtější publikum. Snímek přímo kypří mrtvolným, suchým humorem, jaký by člověk přesně čekal od někoho, kdo pracuje na hřbitově. Díky tomu také není humor jakkoli vyzdvihován nad ostatní dialogy a jakoby zapadává, což právě do snímku tohoto typu skvěle pasuje. Na Ruperta Everetta není velký problém si zvyknout a s jeho pomocníkem tvoří skvělou cynickou dvojku. Až surreální pojetí snímku dodává v místech až pocit jakési ironické básně o životu a smrti, nicméně u scének ála Ghost rider se musel pobavit myslím každý a když pak přijde ještě scéna se Smrtkou. :)) Moc milý snímek, ale ne pro každého a hlavně, chce na něj míti náladu, jinak nemusí až tak zaujmout. "Co děláš v televizi?" - "Rozkládám se, tati." (21.07.2013)

Dellamorte Dellamore je o triedu vyššie než podobné horory miešajúce komédiu a zombie film. (Braindead, EvilDead) Prečo? Lebo na rozdieľ od nich ide oveľa viacej do hĺbky, až sa stáva pomaly umeleckým filmom. Viem, že väčšina ľudí si bude všímať iba celkom podarené, vtipné scénky napr. s hlavou mŕtveho dievčata v televízore, ale film ponúka oveľa viacej, než si priemerný hororový divák uvedomuje.... Akýsi vnútorný mikrokosmos oboch hlavných postáv, pre ktorých je ich cintorín a blízke mestečko celým svetom nie je samoúčelný... Na konci sa už chcú obe postavy dostať preč, ale ako keby boli uzatvorené v nejakej snehovej guli, s ktorej niet úniku... Film je plný skrytých symbolov, nežnej poetiky, skvelej kamery, prepracovaných rekvizít, a stáva sa tak jasne najlepším Soaviho hororom, ktorý si musíte pozrieť aj dvakrát po sebe aby ste ho plne pochopili...A toto sa stáva len u tých najlepších filmov.... (09.03.2010)

Jeden z nepodivnějších a nejabsurdnějších filmů co jsem kdy viděl. Čekal jsem něco na způsob Jacksonových děl Braindead a Bad Taste, ale tenhle snímek je v mnoha směrech jiný. Dellamorte Dellamore je hororová parodie s několika pytli morbidních a černohumorných výšplechtů, ale zároveň řízlá pořádnou dávkou romantiky. Hlavní hrdina se musí starat o hřbitov, do čehož spadají i přesčasy v podobě zabíjení oživlých mrtvých, za které žádné peníze nedostává a stěžovat si nemůže, protože by ho jinak vyhodili. Dále má problém s tím, že se opakovaně zamilovává do stále stejné ženy, jež se neustále převtěluje do jiných těl a přitom ji nemůže získat, poněvadž mu vždy buď stihne umřít, nebo ho odmítne. A aby toho nebylo málo, tak má k ruce sice hodného, ale jinak na hlavu krapet slabšího pomocníka, který nikdy není tam, kde je ho zrovna potřeba, stále požírá špagety a nechce se vzdát své nemrtvé, do které se hned na první pohled zamiloval a poblil ji…ehm, láskou. No zkrátka život tohoto správce místa odpočinku není žádný med… Divák, nebo alespoň já ano, se někdy směje až se zabřicho popadá, jindy jen šokovaně a nejistě zírá na obrazovku, co že se to zrovna stalo. Atmosféra filmu je maximálně zvláštní, nejde ji nějak uchopit, jen prožíváte a nestačíte se divit. Navíc se v průběhu mění společně s hlavním hrdinou a ke konci jsem ji už moc nepobíral, stejně jako jeho (realita či snové představy?). Velmi výrazná je i vizuální stránka. Prozatím hodnotím slabšími 4*, ale tuhle věc si chci v budoucnu zopakovat a případně i pozměním hodnocení. „Ne, prosím ne! On mě jenom jí.“ – „Uhni stranou!“ – „Starej se o sebe! Můžu se nechat sníst od koho budu chtít!“ ; „Já jsem Valentina. Nepotkali jsme se už? Ach, už si vzpomínám. Poblil jsi mě. To bylo sladké.“ ; „Nemůžeme, já jsem naživu a ty jsi mrtvá.“ –„Já nemám předsudky, můj milý.“ (09.08.2013)

Posledný „veľký“ taliansky zombie film. Letmý návrat k vizuálnej výstrednosti Pupi Avatiho, Joa D’Amata alebo nekorunovaného kráľa talianskeho zombie filmu Lucia Fulciho nás privedie do 90-tych rokov k tvorbe talianskeho režiséra Michela Soaviho. Ten už na rozdiel od svojich predchodcov vedome narábal s auteurskými prvkami aj s (relatívne bohatým) odkazom talianskych zombie filmov. Z ich výstrednosti vychádzal pri svojej najznámejšej snímke označovanej tiež ako „posledný veľký taliansky zombie film“ – Dellamorte Dellamore (1994). Soavi sa vyžíva v krvavých scénach, v grotesknom prostredí cintorína a talianskeho malomesta, kde vytvára snový, až magicko-realistický svet. Gore prvky zombie filmu prepája s prvkami literárneho romantizmu a citáciami romantizmu a surrealizmu vo výtvarnom umení. Výsledkom je príbeh o samote, hľadaní lásky a limitoch vlastného sveta, v ktorom zohráva ústrednú postavu mladý hrobár Francesco a jeho pomocník Naghi. Zombie film sa premieňa na poetické metafory aj čierno-humorné gagy, hyperbolizovaná „béčkovosť“ sa strieda s elegickosťou a Soavi s nadhľadom završuje jednu kapitolu talianskej kinematografickej tradície. Viac na: https://www.kinecko.com/co-so-zombies-nicit-alebo-interpretovat/ (31.10.2021)

Dellamorte Dellamore je jedním z těch hororů, co si dokázal za ty roky, co spatřil světlo světa, okolo sebe vypěstovat onu auru kultu, ani nevím proč jsem s jeho projekcí tak dlouho váhal. Teď jsem na něj teda konečně koukl a... přišlo menší zklamání, mno. Velký plus ale určitě za to, jakým stylem se tu přistoupilo k zombie filmu (i když tohle nakonec zase až tak zombie film vlastně není, přestože je to tu zombík za každým druhým náhrobním kamenem :-), taktéž plus za prostředí (ten hřbitov byl fajný) a taky za jakous takous poetiku- dekadentní, zvrácenou a tak. (15.12.2014)