Taxi Teherán

O Panahim a jeho zoufalé situaci v domovině vím dlouho, nicméně tohle je mé první osobní setkání s jeho tvorbou, a ještě než film skončil, mi bylo jasné, že u něj nezůstane. *** Fascinuje mne pode vším nenápadným, ale smrtelně vážným informováním o systémových podmínkách života v zemi (ve filmu se jen tak mimochodem, aby řeč nestála a s úsměvem na rtech, zmíní výstražné tresty smrti, praktiky vyšetřovatelů, zadržování lidí ve vazbě bez právní pomoci z politických důvodů, pásky na očích, hladovky, korupce, strukturální chudoba, podřadné a závislé postavení žen, cenzura vzdělanců a umělců, zbavování se nepohodlných advokátů atd. atd.), ta jemná osvobodivá Panahiho hra s žánrem a nerozlišitelnou hranicí mezi fikcí a realitou - snímek opravdu vzbuzuje silný dojem samovolného plynutí, v němž realita jako by se sdělovala a odkrývala sama, přeochotně, skrze nahodilé civilisty, kteří o tom nemají ponětí, jako by uvolněně spolupracovala, posílala mu je do rány jednoho po druhém, vděčná, že Panahiho má, za jeho jemného zdvořilého úsměvu, bdělého pozorování a naprostého nezasahování do snímaného dění - přitom se ale divák musí cítit, i kdyby si toho vědomě nevšímal, ukolébán tou humorně, důvtipně nedrhnoucí návazností, plynutím, funkčním sledem, postupným rozvíjením určitých témat a motivů, narážek, v na sebe hladce navazujících setkáních, jež prostě nemohou být takhle přirozeně k sobě sdružená, poskládaná, ale skrze něž odbojně pomrkává režisér. *** Jakkoli dokonale civilně všechno vypadá, ze samotné struktury nám má dojít, že Panahi by musel být velký miláček bohů, aby mu realitu tak bizarně se v jeho autě scházejících výmluvných figurek servírovali do kamery jeho taxíku, a že je tudíž jinými slovy jasné, že za tím poklidným nenápadným plynutím naprosto autentických situací prosvítá sofistikovaná a smrtelně vážná promyšlenost režijního počinu, který je rovným dílem upřímně zobrazující, okouzleně ironický i tvrdě kritizující. *** A že - byť jsme měli zpočátku tendenci se tomu zakrslému kšeftaři se zahraničními filmy, který se ale právem považuje i za bojovníka za svobodu a osvětáře, smát, když pana Panahiho spiklenecky přesvědčuje, že ho poznal a že odhalil, že ti ostatní cestující jsou herci a všechno je to báječně sehrané, včetně nehody a převozu zraněného muže a spontánně natočené závěti odhalující bezprávní postavení žen v íránské společnosti, včetně jeho nadšeného přesvědčení, že jeden z nich přece odříkal repliku z Panahiho staršího filmu - že i když se mu zkrátka smějeme, jak se chce průhledně Panahimu vlichotit a překrucuje realitu, aby z toho něco měl, máme si jeho slova pamatovat a nakonec mu dát za pravdu. *** Ono to totiž musí být sehrané, nastrojené, ta péče z plátna přímo emanuje, vyzařuje ze všeho taková poddajnost, jako by realita sama Panahiho prosila, aby ji nechal promlouvat a on se pouze s úsměvem uvolil vyjít jí vstříc, jako by se předem smluvili, že ten den se všechno od rána bude ve skutečném světě dít jako podle nahuštěného scénáře. Tohle jsem myslím ještě nikdy nezažila, tuhle zvláštní milost, laskavost, souhru materiálu s jeho uspořadavatelem, ač přitom právě v tom, že to takhle přirozeně působí, musí být největší talent tohoto tvůrce a zároveň i jeho případná ochrana před trestajícím systémem. *** To zásadní, nejvíc zasahujícítotiž je, že tahle hra s žánrem není žádným svévolným uměním pro umění, kratochvilnou libůstkou, ale Panahiho životní nezbytností, jež z něj v tísni dělá tak výsostného umělce - že nemá na vybranou, musí nechat nesvobodu své země zobrazovat se, vyzařovat z jeho tvorby tak chytře, aby on sám i se všemi ostatními měl naději se z toho zoufalého vězení, jež na něj dennodenně doléhá, vymanit. Odvážným vrcholem filmu je v tomhle ohledu výpověď "paní s růžemi", zřejmě advokátky politických obětí režimu a snad i Panahiho samotného, která s úsměvem nenápadně mluví o tom, jak se vnější svět mění ve vězení a jak se tím člověk prostě nesmí nechat zdeptat ani oslabit. *** Panahiho zdánlivá nezúčastněnost na dění je téměř iritující, kdyby si člověk pořád nepřipomínal, že je to právě jeho bystrá mysl za tím úsměvem a nečinností, jež to všechno takhle mistrně nechává vyjevovat se a že ho tohle mimikry do jisté míry snad ochrání. Ostatně ve filmu - a je na to upozorněno - chybí závěrečná poděkování a kredity, veškerá jména lidí, kteří se na něm podíleli, aby je režim nemohl tak snadno najít a potrestat, a můžeme se v této souvislosti jenom domýšlet, že osoby ve filmu představené - např. onen šmelinář, paní s růžemi a několik dalších - nejspíš reprezentují reálné hrdiny, ale jsou zahrány jinými lidmi, aby případně nebylo tak snadné je najít a usvědčit. Ostatně tak si vykládám i závěrečnou scénu s opuštěním auta, během nějž dojde ke krádeži kamery a materiálu - Panahi je tím oficiálně z obliga, materiál mu někdo ukradl a udělal z toho film bez jeho přispění a aniž by tomu on sám mohl zabránit. *** I druhý den po projekci jsem filmem a jeho nábojem, tou přesvědčivou silou ohleduplného, inteligentního a veskrze lidsky citlivého tvůrčího a přesto životně nebezpečného odboje, zasažená a ohromená. A pohnutá i tím, jak do svého odboje upřímně zahrnuje i nás, diváky ze svobodnějšího světa, kam se zatím Panahiho snímky daří pašovat, protože na nich, na nás a našem dívání se, tady skutečně záleží - měníme tím i Panahiho realitu a posilujeme jeho nástroje osvobodivého odboje. Aneb jak říká paní s růžemi: Na milovníky filmu se dá vždycky spolehnout. A klade pro nás na palubní desku růži jako poděkování. Ano, dá! I proto tohle píšu a mrazí mě. (Díky za uvedení patří Edison Filmhubu v rámci festivalu Be2can 2020). *~ (10.10.2020) (méně) (více)