Trabantem do posledního dechu

"Někdy si musíte pořádně natlouct, zmrznout, hnát se nocí bez helmy a bez světla, abyste si uvědomili, že už to přeháníte." Tak tentokrát se bez nějakého prologu rovnou vyrazilo do Austrálie a já hned začnu tím negativním. Chyběla mi mapa, průběžně zobrazované kilometry, problémy s úřady a přebýval mi vztah Dana s Dominikou. Jinak je to tradičně skvělé, protože mě bavili akční vozíčkáři, padající motocyklisti, zapadlá splašená trsátka i "etiketní" slovník při neustálých opravách. Za jedinečný okamžik považuju přejetí spadlé motocyklistky nebrzdícím trabantem. To bylo skvělé. A ještě jeden okamžik mě potěšil a to když Marek na cestě neustále hledal něco krásnějšího než je Banská Bystrica a nenašel to. Asi si udělám dobrodružný výlet na Slovensko, i když to patrně bude na hranici mých schopností. Tu krásu však chci rozhodně poznat. (17.09.2016)

Miluju cestování. Miluju bezstarostné putování. Miluju rozhodnutí zažít ty nejstrastiplnější cesty do světa. A dokud nemám možnosti se takovýchto zážitků dočkat sám, miluju je vidět v cestopisných dokumentech či dobrodružných filmech. Dan Přibáň v roce 2009 odstartoval novodobý český fenomén mezi cestopisy svou kdysi ješté zcela nevinnou cestou daleko do pustin střední Asie. Ačkoliv má jeho prvotina ty zcela nejměné pozitivní ohlasy, pro mě to byl ať už jen zásluhou lásky ke kultuře Orientu zcela nejlepší díl a po něm to právě jde již mírně z kopce. Jejich zatím poslední natočená road movie o cestě z vyprahlé Austrálie až do thajského Bangkoku již byla velmi dobře zaopatřena dotacemi ze všech možných stran, pro mě ale právě svou komerčností ztratila to prvotní kouzlo. Koneckonců jiný přístup k nám divákům i cesté samotné z pohledu finančního rozpětí je ve filmu značně poznat. (20.09.2017)

Předchozí dva filmy se mi moc líbili svojí zábavností a poměrně obsáhlou vypovídající hodnotou. U tohoto jsem měl ale trošku problém v tom, že první půle v Austrálii byla vlastně jen o situacích, kde se snad skoro každý člen výpravy přizabil na cestě. Jednou Dan Přibáň skončil v roští s roztrhlými zády, po druhý se Dominika namázla na štěrku. A takhle to bylo celou polovinu filmu. Vypovídající hodnota víceméně žádná jen s tím rozdílem, že přijeli k posvátné hoře Uluru, kde jedna polovina skupiny respektovala Aboridžince a na horu nevstoupila, zatímco pan Šlovák neváhal, aby na horu vylezl a následně všem do světa vyřval, že Bánská Bistrica je stejně lepší. V tomto momentě mě to opravdu mrzelo, protože do té doby jsem k ním vázal respekt, ale počínaje tímhle mé sympatie notně klesly. Aboridžinci mají co dělat, aby sami přežili a neuchlastali se. A tím, že jim na posvátnou horu poleze nějaký štáb, tomu rozhodně nepomůžou. Nehledě na to, že my, bílí, jsme ti, kteří jednou tento národ z jejich rodilého místa na dobro vypudíme. Škoda. Nicméně druhá část v Timoru mi náladu okamžitě zvedla. V tu ránu jsem z filmu cítil náladu předchozích dílů a koukalo se mi na zbytek dokumentu daleko snadněji. (08.09.2017)

Začínat téměř od konce asi nebylo ideální, tudíž (zatím) nevím, co se v předešlých putováních událo, či jak moc se cestovatelská skupinka vyvinula. Ale popravdě, až tak extrémně z toho nadšený nejsem. Cesta byla docela fajn, některé situace překvapily, jen mi holt obsazení nepřišlo kdo ví jak charismatické. Místy jsem trochu vypínal soustředění, ale jinak se na to koukat dalo docela slušně. 70% (07.09.2017)

Cestopisná část se posunula do pozadí a divák sleduje, jak se trabanty pořád rozbíjejí, jak (ne)projíždějí bahnem a jak pořád někdo padá na motorce, protože jezdí nepřiměřeně daným podmínkám. Ano, trabanty dál spolehlivě frčí a je fajn, že se do filmu dostaly i emoce vztahu Dominiky a Dana, ale není to vlastně něco, co se hodí víc do docusoap opery, než do trabantího filmu? PS: Kika je skvělá a záběry z grilovačky klokaního ocasu stály zato. (03.08.2016)