Interiéry

Allenov fanusikovsky dopis Bergmanovi. A je to naramne. Spociatku som mal problem sa na to kopirovanie stylu naladit, no postupne ma to krasne vtiahlo a poslednych zhruba 20 minut som mal zimomriavky. Trosku mi vadila Diane Keaton, na ktorej bolo vidiet, ze kroti svoj temperament, no to sa tiez casom rozplynulo. Nie je to autorsky film, je to v prvom rade stylisticke cvicenie a vzdanie holdu jednemu filmarskemu machrovi. A podobne projekty mam vo velkej oblube. Posledny zaber ma zrazil do kolien. 10/10 (16.05.2020)

Nerozumiem tým vysokým hodnoteniam. Ak sa niekto snaží vo filme pracovať s témami existencializmu, psychoanalýzy, tvorivej krízy, psychickej choroby, odcudzenia, intelektualizmu, nostalgie, estetického cítenia, samovraždy,... znamená to automaticky kvalitný film (?!) Keby som nevedela, kto je autorom, podľa tohto snímku by som si musela myslieť, že ide o slabomyseľného "intelektuála", ktorý sa z teórii svojich kníh nikdy nedohrabal k životu, tobôž aby pochopil, ako sa dá o týchto témach hovoriť prostredníctvom filmu. Zostal len extrémne trápny zhluk prázdnych pojmov a hra na Bergmana, no tu sa všetky postavy správajú v kritických situáciach podľa toho najhlúpejšieho klišé, ktoré poznáme z béčkových snímok. Smutné je, že to autor vážne myslel - v tom prípade je však dobré otvorene uznať, že sa jedná o nepodarok, brak alebo proste shit. Zábavné je, že ak by Allen vložil prvky z príbehu, s nadhľadom jemu vlastným, do komédie, dočkali by sme sa zrejme niečoho prínosného. (Pretože keď hovorí Allen o ťažobe odľahčene, človek si ju uvedomuje omnoho viac, no nadhľad humoru mu poskytuje silnú zbraň, ako ju prekonať...) (27.02.2013)

Allen si po vsech tech komediich zkusil poprve vaznej film bez spetky humoru a moc mu to nevyslo. Ne ze by to bylo spatne natoceny, to ne, na to je Allen zkusenej reziser, jenze to je proste takovy o nicem. Ne prilis sympaticky postavy s vaznou tvari resi tu vice, tu mene dulezity problemy a me bylo pritom naprosto ukradeny, co se s kym stane. Navic Geraldine Page je vylozene otravna. Zkratka takovy nezazivny drama. (28.01.2009)

„Nemohu ze sebe setřást skutečné důsledky umírání.“ Hysterické ženy, neurotičtí intelektuálové, rodinná traumata aneb Bergman projetý kafemlejkem. Ve smrtelně vážném kontextu působí Allenovi intelektuálové jako nesnesitelní narcisové, za jejichž dušezpytným patosem není nic než kopa nafouklých banalit. Stejně jako Allenovi jim chybí zakotvenost v hlubokém životním prožitku, jejich realitou je prožité umění jiných. „Chci se milovat se ženou, před kterou se necitím méněcenný.“ Scény, ve kterých postavy rozebírají druhý plán divadelních her nebo vyčilují ze špatných kritik, v jiných filmech Allen zesměšňoval, navážno vyznívají jako nechtěná sebeparodie (jak jinak parodovat vlastní komediální styl než přehnaně vážným patosem!). „Připadala jsem si jako stroj, který se co nevidět zhroutí.“ A navíc je tu Keatonová ve svých nejošklivějších letech. (17.10.2005)

Vskutku záměrně bergmanovské pojetí bolestného soužití nudných vypruzenců, mrtvolně strnulých ve svých pózách, stejně, jako interiéry, v nichž pronášejí své neživé dialogy, až do obrození, jež přichází s postavou Pearl, která je sice opačným, jásavým typem plným života, ovšem tím nešťastným způsobem, který nedovolí opustit záporné hodnoty na stupnici mých sympatií, takže za mě po dvou hvězdách, za zprostředkované nahlédnutí do míst, kterých bych nechtěla být součástí... (17.09.2013)