Můj soused Totoro

Ano, Totoro je velmi prostá pohádka, cílená na dětské publikum. A co jako? Kdyby Miyazaki nenatočil nic jiného, už jen za příhody dvou malých treperend s "pánem lesa" Totorem (a Kočkobusem;)), které jsou víc než čím jiným oslavou sesterské lásky a rodiny vůbec, by si zasloužil být veleben až do skonání času. Totoro je po zásluze legendární záležitost, a díky kratičké stopáži skvěle poslouží v jakémkoliv diváckém věku. O to víc, pokud některé z vašich dětí silně připomíná Mei:) 100% (31.07.2017)

Miyazakiho filmy se v zásadě dělí do dvou skupin - na filmy pro odrostlejší, kam spadá například Princezna Mononoke; a filmy pro menší a nejmenší, kam spadá právě Totoro. (Protnutím obou tendencí je pak Ponyo.) Bez ohledu na cílové publikum však mají společnou jednu věc: rovnocenné zaujetí jejich tvůrce veškerými věcmi, ať už jsou všední či nevšední, nízké či vysoké, které mu umožňuje, aby jeden každý z jeho animovaných výjevů - sluncem rozpálená polní cesta nebo jezírko, do kterého dopadají kapky dešťové vody - obsahoval vedle poetičnosti také srovnatelnou míru autenticity. Neboť Miyazaki nahlíží svět nikoli jako weberovsky odkouzlený, ale naopak jako naplněný nekonečným romantickým potenciálem. Totorem pak zdařile ukazuje, jaké to je, vidět svět jako na počátku, se zalíbením a údivem dítěte, které je stále ještě schopno vídat lesní duchy a kočičí autobusy, kde už je dospělí dávno nevidí. V Totorovi nejde ani tak o příběh - odehraje se toho v něm opravdu minimum -, ale spíše o kouzlo izolovaných situací, o různá povznášející setkání s tajuplnou podstatou světa. Díky tomu mohou jednotlivé - nejen, ale převážně - přírodní obrazy a zvuky opakovaně předstupovat před příběh v podobě plnohodnotných postav, nikoli zůstávat pouhou kulisou či pozadím pro lidské vyprávění, jak je obvyklé. Tak jako má v šintoistické tradici každé božstvo (kami) přiděleno určité místo, které nikdy neopouští, tak i každý obraz a zvuk v Miyazakiho filmech oplývá specifickou duší, atmosférou, vlastní hmatatelností. Tráva působí dojmem živoucí poddajnosti, listí dojmem vzdušné lehkosti, voda mokrosti, hlína zemitosti, kamení tvrdosti. (13.06.2012)

Elitné a jedinečné animé s magickými prvkami, ktoré pôsobí ako balzam na detskú aj dospelú dušu. Roztomilé postavičky si veľmi ľahko získavajú priazeň, jednoduchými gestami rozžiaria úsmev na tvári a ku všetkým postavám je možné vybudovať si kladný citový postoj. Z tejto rozprávky dobro priam sála. Páči sa mi ako tento detský film narába s prvkami reality a fantázie. Vykresľuje fakt, že byť zdravý nie je takou samozrejmosťou, na dobré si treba vedieť aj počkať a že detská fantázia je úžasná a nepozná hranice. V rozprávke je dôležitou súčasťou aj emócia strachu, ktorá k vývinu patrí, prejde si ním každé dieťa. Strach z neznámeho, z odlúčenia, z bolesti a zranenia, z tmy, zo smrti blízkych. Strach však prekoná odvaha a zvedavosť. A aj obyčajný detský deň môže vďaka fantázii vyzerať ako nezvyčajné dobrodružstvo. (21.03.2020)

Zatial som videl od Miyazakiho 3 filmy: PRINCEZNA MONONOKE (1997), CESTA DO FANTAZIE (2001) a ZAMEK V OBLACICH (2004). Totoro je moj stvrty film a cim viac som sa nan tesil, tym viac ma sklamal a opät preto, lebo som mal uplne ine ocakavania. Prvych 50 minut som sa pozeral na hodinky a cudoval sa, preco sa v tom filme vlastne nic nedeje, okrem prveho stretnutia Totora asi po polhodine. Teraz neviem, ci som ten film mal brat prilis vazne, ako nejaky animak o rodinke, kde matka lezi chora v nemocnici, otec sa stara o 2 deti, ktore sa hraju a zoznamuju sa s niecim nadprirodzenym v ich novom dome, ale aj mimo, alebo ma to malo strasne bavit. Samozrejme, keby som mal 10 rokov, vnimal by som to uplne inak, ale tie spominane predchadzajuce filmy, ktore som od Miyazakiho videl ma bavili omnoho viac, pretoze vsetky 3 filmy mi hned od zaciatku ukazali, kam sa budu poberat. Od Totora som nevedel, co mam ocakavat a zial z mojho pohladu sa mi zdal byt ten pribeh prilis nudny a pomaly, bez nejakych dobrodruznych napinavych postav, pretoze najnapinavejsi tu bol asi ten telegram z nemocnice... 09.02.2010 ______ V anglickej verzii: Dakota Fanning - (Satsuki) +++ Cheryl Chase - (Mei) +++ Paul Butcher - (Kanta) +++ Pat Carroll - (Pestúnka) +++ Tim Daly - (Profesor Kusakabe) +++ Steve Kramer - (Farmár) +++ Lea Salonga - (Pani Kusakabeová) +++ Gregory Snegoff - (Otec) +++ Frank Welker - (Totoro) +++ Hudba: Joe Hisaishi +++ (09.02.2010)

Tahle japonská pohádka je moc pěkně ohudebněna. Tohle je druhá pohádka od Hayao Miyazakiho, kterou jsem viděl v orginální japonštině a opět to nebyl zážitek špatný. Všechny ostatní, které jsem viděl v češtině mě neskutečně sraly. Možná na tom tedy něco bude. V prvních 20 minutách jsem měl velký problém určit pohlaví jedné ze dvou hlavních hrdinek. Docela dlouho jsem si zvykal na zvýšenou uječenost dvou hlavních hrdinek. Zvykl jsem si. Můj soused Totoro je skutečně pohádka pro ty nejméně malé a trošku se stydím přiznat, že se mi docela líbila. Párkrát jsem se dokonce i usmál, protože ta menší z malých hrdinek nahazovala neuvěřitelně vtipné ksichty. Rozhodně bych však uvítal o něco propracovanější děj a hlavně alespoň SPOILER jednoho mrtvého rodiče na konci KONEC SPOILERU, který by zapříčinil alespoň malou hrátku s city. Nic z toho nepřišlo, takže se divák musí spokojit s příběhem, ve kterém 2 velmi upištěné děti ženského pohlaví jdou osídlit jeden starý dům, poblíž kterého řádí nějaký přerostlý medvěd se svojí bandou, která umí kouzlit. O děti se v našem příběhu stará pouze otec a jedna bába, jejíž vizáž je převzata z jiného díla Miyazakiho. Matku v současnosti nemají. Má totiž rýmu, a proto je dlouhodobě v NEMOCNICI. Asi jsem zrovna v nějaké super dobré náladě, protože s tímhle bych většinou autora poslal s odpadem do míst, která slunce často nespatřují, jelikož jsou často zakryta 1 až 2 vrstvami oblečení. Dnes to ale budou takové pěknější 2*. (13.06.2012)