Menandros & Thaïs

Neznám všechny filmy světa, ale jsem si skoro jistá, že snímek jako je Menandros & Thaïs ještě nikdo nikdy nenatočil. Podobá se to Vláčilově Markétě Lazarové a Údolí včel, Jodorowského Krtkovi nebo i filmovému jazyku Greenawaye: Ale zaprvé Menandros & Thaïs vznikal za zcela jiných podmínek – zpočátku undergroundově téměř bez rozpočtu – a zadruhé se ti šílenci Antonín Šilar a Ondřej Cikán rozhodli udělat opravdu všechno jinak, než se to běžně ve filmu dělá: Antika v divadelním abstraktnu, dlouhatanánské monology z offu v různých jazycích, braková krev v artových studiích, minimalistické bitvy podložené maximalistickou hudbou, různé kamery s různou kvalitou, tak dynamicky smíchaný zvuk, že to až bolí, babičky v paneláku místo tří Gorgón v bažinách atd. Všechny tyto prvky jsou nakombinované a nastříhané tak, že ženou kupředu tragický děj o lásce, která končí zoufale, protože ji osud nechce připustit. Já tento film miluju a podle reakcí diváků v kině nejsem sama. (10.05.2016)

Hodnotit tento film je mimořádně těžké. Námět je dobrý, stejně tak i herecké výkony mnoha postav jsou nadprůměrné. Záběry z antické doby se povedly, dále pak nevěstinec a bitva ke konci (ta má opravdu atmosféru!). Bohužel nedostatky výrazně převažují. Stěžejním problémem filmu je střídání prostředí a hlavně doby, v čemž jsem postrádal nějakou logiku a přišlo mi to až náhodné. Nejde jen o antický a současný svět, ale i o podivné záběry na bílou postel. Rozhodně by prospělo vybrat si jedno prostředí – lepší se jevilo to antické. Záběry v současnosti vypadají prostě divně – ještě by to šlo, pokud by se tak odehrával celý film a byla v tom jistá paralela s don Quijotem. Nic takového tam však není – obě prostředí jsou si rovnocenná a ve scénách ze současnosti nikomu (ani jemu samému) není divné, že tam chodí polonahý antický bojovník… Obzvláště nevěrohodná je scéna u rakouských důchodkyň. Brutalita u Xerxa je pak nechutná a snad až zbytečná. Mnohem lépe mohl být využit vypravěč. Do filmu nesedí ani střídání češtiny a němčiny, což vyniká u čtení dopisů, které si oba hlavní hrdinové vzájemně píší v různých jazycích, což vypadá prostě divně. Otázkou je i síla vztahu ženicha k nevěstě (jakkoliv je Menandros zahrán dokonale a Thaïs také, především řečí těla), neboť z některých záběrů se zdá až spalující vášeň mezi ním a tou druhou (čarodějkou?) – chybí tu asi nějaké její výraznější odmítnutí ze strany ženicha. Konečně je film mnohdy rozvláčný a až příliš dlouhý. Možná je jedna hvězdička příliš přísná – film je opravdu originální, dobře zahraný a místy má dobrou atmosféru, ale prostě to nestačí. (01.04.2017)

Pokud je tohle s nepoškozeným mozkem schopen někdo dokoukat jen proto, aby se přesvědčil, že s omezenými prostředky nelze natočit antický epos, je za a) mučedník b) masochista c) authentický recesista. Diletantské středoškolské pásmo deklamace, filologie a surrealismu pro začátečníky. Agonizující. Řadit to do té "nové" (prý) větve českého filmu, která na to jde jinak, je misstep. Ono je to v jádru klasické devadesátkové meta-chcípáctví. Zelenka styl, ale zcela bez jeho obratnosti. (01.05.2016)

"Mohli bychom natočit velkolepý 'antický' epos, akorát na něj nemáme prostředky a ani schopnosti, tak si z toho aspoň uděláme nebetyčnou prdel!" (aneb Ztraceni v Mnichově strikes back) Ona taková kombinace patetického přednesu, doprovázeného hláškami jak z Pár pařmenů, celé v kontrastu se skutečně sledovaným obrazem, je samozřejmě vtipná sama o sobě. Nápadů rvoucích rozmnožovací orgány měl scenárista vůbec přehršel (geniální čarodějnice a jejich sada smaltovaných hrnců, Menandrovo vypadnutí z role během mučení/operace, králičí farma...); ale když já mám stejně pořád pocit, že se tvůrci při natáčení bavili asi 129x víc než já (za těch voe nekonečných 129 minut) a asi jim, parchantům, trochu i závidím... (25.03.2016)

Žádný amatérský pseudopočin vzešlý z nouze, ale vědomě koncipovaná a především erudovaná variace na antické eposy. Je pravda, že řadit tohle po bok současných českých filmů tvůrců mladé generace, má pramalý smysl, ale pouze v tom, že experiment a poučená filologická hříčka nutně stojí stranou čehokoli, obzvláště pak konvenčních vyprávění, která okoukávají postupy na zahraničních festivalech. Vytýkat deklamaci záměrně teatrálnímu projektu lidí působících na moderním divadle, prostě znamená čiré nepochopení a nepřijetí konceptu. Přednosti filmu Antonína Šilara a Ondřeje Cikána spočívají v důsledném a poučeném následování antických eposů, nejen jejich vyprávěcí skladbou, typickými motivy a schématy, ale také jejich ahistoričností a vztahováním mýtického světa k soudobé realitě. Přesně řečeno tyto atributy film přejímá ze stejnojmenné Cikánovy knižní předlohy, kterou napsal po letech studií antiky. Adaptace k tomu ještě přidává nápaditá inscenační řešení jednotlivých scén a obrazů, kde se spojují postupy moderní scénografie, nápaditého inscenačního řešení mizanscény a punkové low-budget estetiky. Přičemž z kontrastu jakoby mýtického příběhu, moderního rozvedení a kreativního filmového zpracování vyvstává celek, který antické příběhy současně dekonstruuje, utužuje i s nadsázkou rozkládá. (11.07.2016)