poster

Šíleně šťastná

  • Itálie

    La pazza gioia

  • Francie

    Folles de Joie

  • anglický

    Like Crazy

  • Slovensko

    Šialene šťastná

Komedie / Drama / Road movie

Itálie / Francie, 2016, 116 min

Režie:

Paolo Virzì

Kamera:

Vladan Radovic

Hudba:

Carlo Virzì

Producenti:

Marco Belardi

Střih:

Cecilia Zanuso
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • kaylin
    ***

    Když chci něco dokázat, je jedno, v jakém psychickém stavu jsem. Postavy, které jsou zde prezentovány, nejsou vůbec nezajímavé, ale jejich příběh mi nepřišel tak dobrý, jak by mohl být. Ano, je zde celkem povedená gradace, něco temného, co se vkrádá i do vtipných scén, ale celkově za mě spíše průměr.(4.5.2017)

  • poz3n
    ***

    Bohužel si musím postesknout nad vizuální stránkou filmu. Zvlášť při scénách v noci trpí obraz zase tím digitálně televizním lookem, který mi už automaticky kazí celkový dojem z daného snímku a zanechává ve mně určitý punc amatérismu. Vyjma toho je Šíleně šťastná takovou asylum verzí Thelmy a Louisy (viz odkaz s šátkem a kabrioletem), která je chvílemi mile šílená a chvílemi trochu otravná. V podstatě jeden z další řady filmů, o kterých budu mluvit spíše v dobrém, ale na který si za týden už asi nijak moc extra nevzpomenu. 6/10(31.1.2017)

  • Psice
    ***

    I přesto, že se nejedná o nějakou vymazlenou vizuální lahůdku, myslím, že se povedlo skvělým způsobem vyjádřit vnitřní rozervanost lidí, jejichž duše strádá a touží po štěstí a lásce – tak, jako každý člověk. To mi na celém filmu přijde jako stěžejní. I přesto, že jsem pracovala několik let s duševně nemocnými lidmi, vždy jsem byla spíš v roli pozorovatele a oni spolehlivě plnili roli pozorovaných. Takovou opravdovost jsem zkrátka mohla jen tušit a stěží jí přihlížet …(8.8.2017)

  • sidonka
    ****

    Ironický název snímku trochu mate. V psychiatrické klinice nikdo moc šťastný není, až na Beatrice, která happy předstírá a cítí se být nadřazená ostatním pacientům. Často je řídí a usměrňuje, jako by byla jedním z personálu. Zaujme ji nová příchozí, posmutnělá Donatella, která žije vzpomínkami na své odňaté dítě a touží ho znovu vidět. Impulzivní Beatrice s nepředvídatelnými „zkraty“ v chování zinscenuje útěk z léčebny a pouť za příbuznými, známými a velkým kusem země. Společně s Donatellou. Na filmu je dobře vidět stigmatizace duševně nemocných. Zde ve filmu mnozí blázni působí na první pohled normálně, ale po krátké době prožité s postiženými, jen normální lidé kroutí hlavou a pochopitelně poznají, že na nich něco nehraje. Rozhodně to nevypadá, že by je chtěla společnost přijímat do středu své smečky. I když jsou nemocní aristokratického původu či pocházejí z lepší společenské vrstvy, jako je Beatrice, jsou to lidé bez úcty, kteří svým neuváženým jednáním například přišli o majetek. Zkrátka a dobře, celkem zdařile či spíše zajímavě natočený snímek o tom, že švihnuté lidi společnost nepřijme, mají krutý osud a jsou odkázáni na život na okraji či věčném pobytu v ústavu. Trochu komedie, ale hlavně mrazivé drama. Brrr…(14.7.2017)

  • mchnk
    ****

    "I když klesáme ke dnu, jsme šťastní". Dvě ženy. Dle odborníků jsou skutečnými blázny, projevují se tak, jednají tak, jsou dle toho zařazeny...zavřené pod dohledem. Co je na nich "nenormálního"? Chtějí si bez zábran plnit své touhy...ubozí blázni. Také občas "po italsku" zmizí. Ztraceny ve světě svobodných bláznů, tedy těch nezavřených, prožívají svou noc a den plný zábavy, ale i strastiplnou, snad i kajícnou cestu, jež může pro jednoho tento šílený svět na chvíli osvítit kapkou naděje k lepšímu zítřku, i když ho dobrovolně stráví za branou prosluněného blázince. Výborně zrežírované, trochu užvaněné komediální drama, které chytne za srdce i bez nuceného sentimentálního kýče. [Filmový Klub Citadela-Litvínov].(25.1.2017)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace