Manhunt

Filmografie Johna Woo je sice plná jasně rozpoznatelných heroic bloodshed filmů, ale nesmíme zapomínat, že každý z nich bývá protkán množstvím inspiračních zdrojů, z nichž Woo explicitně těží. Může to být Cheh Chang a jeho hrdinské příběhy (nejvýrazněji v Last Hurrah for Chivalry), ale i Jean-Pierre Melville, Alain Delon, François Truffaut nebo Sam Peckinpah. Tentokrát si vybírá zdroje tři: thriller Kimi yo Fundo no Kawa o Watare, herectví Kena Takakury a vlastní autorskou poetiku. Japonský film, který se stal v Číně obrovským hitem a šlo o první zahraniční snímek uvedený po kulturní revoluci, poskytl narativní rámec. Takakura, jako nejoblíbenější herec Johna Woo, inspiroval stylizaci hrdinů (podobně jako v Lepším zítřku). A autorská poetika? S tou si hyperaktivní Woo vesele hraje. // Kultovní autor totiž vede s divákem uvědomělý, ironický a revidující dialog o své předchozí tvorbě. Vrací se snad všechny myslitelné stylistické, motivické i příběhové prvky. Oprašuje estetiku, která se zdála přežitá už v roce 2000, čímž pravděpodobně ztrácí méně tolerantní diváky. Akční sekvence jsou samozřejmě fenomenální, starší Woo neztratil absolutně nic ze své hravosti. Ke slovu se dostane i katana! Hudba přechází od klidných motivů k burácivé opeře (Turandot od Giacoma Pucciniho!). Hrdinové utíkají před vlaky, uhýbají kulkám a uskakují výbuchům. Vrací se zmražená okénka s voice-overy a zatmívačky s prolínačkami jsou všude! Citují se filmy o jakuze, Ken Takakura, ale i Lepší zítřek. Homoerotické napětí ustupuje od “zamilovaných” pohledů mezi parťáky k symbolickému spojení policejními pouty. A z holubic se stává uvědomělá hra s divákem - Woo je totiž zapojuje přímo (!) do akce. Manhunt je také neuvěřitelně rychlý - David Bordwell napočítal přes tři tisíce záběrů v necelých dvou hodinách - a neustále se něco hýbe. Ať už jde o nájezdy kamery nebo pohyb postav v prostoru. Divák je prakticky bombardován stimuly! A (koreedovský) Masaharu Fukujama je vynikající akční hrdina. Ze sledování pak trošku vytrhávají neustálé přechody do angličtiny, ale to je cena za spojení japonských a čínských herců. // Přes výše vypsané si dovedu představit, že Manhunt může být pro mnoho diváků nevstřebatelný, protože jeho přepjatost bez větších problémů poráží i Mission Impossible 2. Zvláštní je také odměřená domácí odezva, která stojí v kontrastu s reakcemi z loňských Benátek a Toronta, kdy o Manhuntu pozitivně referovali kritici z Variety, Screenu, Film Stage nebo (veliký fanoušek Johna Woo) David Bordwell. // Ještě jedna věc se s Manhuntem táhne už od oznámení. Sedí do oblíbeného (a v mnoha ohledech nepochybně pravdivého) narativu o mrtvém hongkongském filmu a autorech, kteří se upisují Číně. Nesmíme však film redukovat do té míry, aby tvrzení bez výjimky odpovídal. Hongkongská kinematografie je v troskách, diváci naprosto bez výjimky preferují zahraniční filmy a lukrativní nabídky přichází prakticky jen z pevninské Číny, ale taková situace neznamená, že tam nejsou dobré filmy. Tvůrci si umí poradit - za čínské peníze točí vynikající filmy (Tsui Hark, Stephen Chow, Johnnie To, Derek Yee), nenápadně kritizují (Wukong, Mad World), nápadně kritizují (Ten Years, Trivisa), nenápadně inovují (krátké filmy ze soutěže Fresh Wave) nebo inovují nápadně (Robbery a Office). V případě Johna Woo jde, po historických epikách Crossing a Red Cliff, o snahu revidovat pravidla žánru, který stvořil. Byla by škoda Manhunt zjednodušit na zoufalý pokus oživit zašlou slávu. Není to nový Hard Boiled nebo Killer. To Manhunt nechce (ani nemůže) být. Woo se nesnaží přiblížit svým předchozím hitům, ty totiž vycházely z filmů Peckinpaha, Delona a Melvilla. Manhunt zůstává primárně na hřišti režijní poetiky Johna Woo. Vzpomíná, aktualizuje, hraje si. // Několikrát jsem dokonce slyšel, že takhle se už akční filmy netočí. Jenže ony se nikdy netočily tak, jak je točil John Woo. Takže spíše než časovou schránku film připomíná otevřený dialog se žánrem, který je dávno pryč. Woo je hravější než býval, je ironický a daleko více přepjatý. Jako kdyby se znovu setkal s přítelem, kterého dvacet let neviděl a rychle si vybavoval všechny ty krásné vzpomínky. Zkoušel, zda dávné historky a zážitky fungují i po dvaceti letech. A ano, zestárl John Woo, zestárl hongkongský i hollywoodský film, zestárl jsem já a žánr heroic bloodshed prakticky zemřel, ale o to víc se chci do takového vzpomínání pustit. (23.06.2018) (méně) (více)