Umberto D.

Vždycky jsem považoval život penzistů za něco, co představuje určitou pohodu. Myslel jsem si, že největší má starost ve stáří bude, že nebudu moci překousnout stravu, která pro mě ještě před pár lety znamenala něco úplně normálního, nic- co by se nedalo překonat. Vittorio De Sica řekl, že jsem hloupej. A řekl to dost razantně, protože styl jeho vyprávění není žádný peříčko, je neuvěřitelně naturalistický a hlavně vede k zamyšlení a to je na tom to nejvíc super. Mám žít naplno a nechat všechno plavat? Nebo si život zařídit tak, aby měl řád a já se v důchodovým věku nemusel starat, kam složit hlavu? Na to snad ani nejde odpovědět, ale je dobře, že vím, že se podobná věc může stát. Jasně, Umberto D je špatně zahraný (vždyť jsou tam neherci!), ale ruku na srdce..mě to nějak nevadí. Vždyť o tom to bylo. O lidský přirozenosti, která nemá meze. Konec mi zasadil hlubokou ránu. Strašně jsem chtěl vědě co a jak...ale kinematografie neplní divákovo přání na požádání. Dává šanci Vaší brilantní fantasii, abyste život Ferrarimu dopsali sami. Já mu ho vykreslil šťastnej... (21.09.2009)

Původně jsem nadělil panu Umbertovi 4*, ale pak jsem se zamyslel a uvědomil si, kolik snímků mě v poslední době naštvalo nebo prostě jen nepotěšilo a jak je vzácné setkání s filmem, který nese všechny znaky precizního řemesla, má jasně čitelný rukopis a věnuje se silnému tématu. Netvrdím, že to je nejlepší De Sica, s jakým jsem se zatím setkal, neříkám, že to je nejlepší kousek italského neorealismu, a po určitou dobu jsem bojoval s tím, jestli přece jen De Sica tentokrát nezabrousil moc za hranu laciného sentimentu. Ale ne, nakonec myslím, že to vybalancoval výborně, a ta tvůrčí odvaha, která se projevuje tím, že si troufl obsadit do hlavních rolí neherce, je něco, čeho si obecně cením. Umberto D. je film o zoufalé snaze udržet si důstojnost v situaci, kdy nedržíte v ruce žádné trumfy a vaším údělem je neustále ustupovat, utahovat opasek a ztrácet všechno, co jste dřív měl rád a na čem vám záleželo. Film silný v detailech, přesvědčivý, kde je samozřejmě zásadní problém v otázce, nakolik pro vás bude příběh starého bezmocného muže v bezvýchodné situaci stravitelný. Za sebe tvrdím, že jde po dlouhé době o film, který mi opravdu udělal radost. Celkový dojem: 90 %. (31.03.2015)

Před projekcí bych nečekal, že mě Umberto D dostane ještě o něco víc než Zloději kol (možná i díky absenci chlapce?). Oba jsou si v mnoha ohledech podobné, tj. téma stavu poválečné Itálie a vypravování osudů lidí žijících na hranicích chudoby, kteří ztrácí lidskou důstojnost či se odhodlávají k zoufalým činům. Ale příběh důchodce mě zasáhl nějak drtivěji. Zdálo se mi, že si sáhl ještě víc na dno, mnoho scén jako žebrání, odhodlávání se k onomu činu, stydění se před přáteli a mnoho dalších bylo velmi silných a k mému takřka maximálnímu soucitu a fandění nebyl potřeba ani ten pes (jehož skutečný význam pro Umberta jsem úplně pochopil až ke konci filmu). A když už je řeč o závěru, vyústění snímku rozhodně má něco do sebe, ale přece jenom bych ho nechal raději v podobě, na kterou divák (nebo alespoň já) čekal, emocionální dopad by byl jistě ješte vyšší. Každopádně celkově hodnotím slabším plným počtem, příjemné překvapení. (16.06.2013)

"Tento film venujem svojmu otcovi...", dozvedáme sa v úvode od režiséra. Možno zažil niečo podobné... Očakával som útok na city, ale po viac ako polovici ma film nijako zvlášť nevyviedol z miery. Film má pochmúrnu atmosféru, ale až samotný záver na koľajniciach a snaha Umberta svojho milovaného psa darovať i ukryť sa pred ním, ma presvedčil prikloniť sa k štyrom hviezdam. Komu by nezlomil srdce tak inteligentný hafan? 70%. (09.09.2013)

Osobně nedokážu podobný film vnímat nezúčastněně, při sledování mě zalévaly vlny skličující úzkosti. Některé scény jsou neuvěřitelně působivé - a tesknivé k zalknutí: hledání ztraceného psíka v děsivých podmínkách psího útulku, žebrání "nanečisto" zakryté jako zjišťování, zda bude pršet, návrat na pokoj, v jehož zdi zeje obří díra do jiného pokoje... och bože, jak s oblibou říkám, Vittorio De Sica je jeden z mála filmařů, který uměl natočit věrohodné sociální drama, bez špetky jakékoli vykalkulovanosti - ten film je prostě skličující zprávou ze své doby, a spolu s podobně zaměřeným snímkem Reného Clémenta ZAKÁZANÉ HRY ze stejného roku 1952 ho osobně řadím k jedněm z nejsmutnějších filmů, které znám. Marná sláva, spojení osamělého člověka, jemuž jedinou společnost dělá věrný psík, je dost možná nejtrýznivější motiv, jaký znám - a který bohužel člověk vidí denně v pražských ulicích u žebráků, vedle nichž polehávají jejich psi. Bolestně krásný film, jehož humanistické poselství neztrácí po letech nic ze své naléhavosti, naopak. (12.03.2015)