Manhattan

Sakra, zase si prijdu degenerovana, kdyz se mi natolik hodnoceny snimek nelibil. Tedy, ne ze bych z nej usinala, ale holt tam nejak nebylo to "spojeni" - vztahy, jezevcik, laska - proste jsem necitila, ze by to bylo vic nez Allenuv prumer. Uznavam ale, ze slecna Hemingwayova byla paradni. Iritovala me jeji postava, ale i to, jak hraje...takze to vlastne krasne souznelo. (27.08.2008)

Obrázky ze života newyorského intelektuálstva. Za salvami brilantních ironických poznámek, sebezpytných úvah a diskusí o vztazích, za přívaly jmen slavných umělců a filosofů, co na diváka útočí v hejnech, číhá naprostá duchovní bezradnost. Postava svým způsobem dosud nevinné sedmnáctileté Tracy je ostrůvkem něčeho ještě skutečného v obrovském moři prázdnoty - něčeho jako lásky, údivu a očekávání. U těch odrostlejších mluvících hlav jsou to pak jen slova, slova, slova. Směju se Isaakovým/Woodyho sarkastickým replikám na celké kolo, ale zároveň mě mrazí - třeba v té scéně, kdy se rozchází se svou mladičkou přítelkyní . Nebezpečí v jejím usvědčujícím, bezradně vážném pohledu dokáže Woody zahnat jedinou brilantní hláškou, které se nelze nesmát. Smíchu navzdory se však Manhattan intelektuálů jeví jako bašta narcistní citové zchromlosti pod maskou přívalů vět. (02.06.2007)

Manhattan je filmovou kritikou řazený mezi nejzásadnější a nejkvalitnějjší Allenovy filmy, ale na mě po pravdě řečeno tak silně nezapůsobil z jednoduchého důvodu. Koncentrují se v něm všechny hlavní a oblíbené motivy Allenovy tvorby - neurotičtí citově nestálí intelektuálové, město New York, oblíbená hudba, kritika intelektuálního snobismu, osamělost a nenaplněnost milostných tužeb a nostalgie. Protože jsem viděl Manhattan později než řadu podobných Woodyho snímků (a že jich při jeho nadprodukci bylo), hrají pro mě dříve viděné zásadnější roli. Nehledě na to, že mnohem komediálnější ranný Allen nebo pozdní experimentující mi je přece jen bližší. V Manhattanu se sice objevují klasické allenovské grotestní tóny, ale mnohem silnější je právě motiv smutku a nostalgie v podobě, kdy rodinné vztahy byly daleko srozumitelnější a pevnější, rozvody a tahanice o děti byly výjimečné a lidé k sobě měli blíž. Ze dvou osudových žen v životě Woody Allena je mi právě Diane Keaton mnohem bližší než Mia Farrow, ale ani to čtvrtou hvězdičku tentokrát Allenovi nepřihrálo, i když všichni přítomní odvádí kus poctivé herecké práce. Nakonec největší dojem dělá černobílá kamera a snové fotografické scény nočního panorama Manhattnu a nejznámějších newyorských architektonických skvostů, stejně jako podobně nasnímané scény sbližování obou tragických hrdinů téhle smutné milostné romance. Celkový dojem: 65 %. (01.09.2011)

Zvláštní… New York miluju, i když jsem tam nikdy nebyl (ale vím, že jednou tam budu žít, to jen tak na okraj :-)) a přesto nemůžu filmu, který prakticky vyznává lásku tomuto městu, dát více než průměrné hodnocení. Ano, místy je to vtipný film a ano, ta hudba krásně podtrhuje atmosféru, ale to je vše, co jsem si z tohoto snímku vzal. Vše ostatní mě jen tak minulo a já opravdu nevím proč. Má se za to, že tohle je hned po Annie Hall nejlepší Woodyho film. Ne, není. Ale zatímco u Annie to označení chápu (i když ten film mě taky nedostal tak, jak Woodyho jiné filmy, ale dokážu pochopit, proč si jej fanoušci tak cení) tady bohužel tápu, stejně jako tápe Woody po naprostou většinu filmu. 60 %. (22.08.2012)

Filmy Woodyho Allena moc nemusím, ale tento mě opravdu chytil. Nejdříve jsem se díval na prvních 20 minut a poté jsem to unuděn vypnul. Asi za měsíc jsem se k filmu vrátil s leúší náladou. Najednou mě film bavil od prvních vteřin, tak nějak jsem najel na Allenův humor a parádně jsem se bavil. Krom toho, že je film plný jemného inteligentního humoru, je i krásně dojemný. Opravdu mě to nadchlo, Možná i zde čerpala Sophia Coppola inspiraci pro své Lost in Translation. (03.08.2005)