Poslední bohém

Rozšafné vtipkování ve stylu prvorepublikové lidové zábavy. 1) Kdyby film neoperoval se jménem Jaroslava Haška, byla by to ukňouraná bezpohlavní nuda o ničem. Ale za to zneužití jména českého génia odebírám hvězdičku._____ 2) Ovšem snímek nabízí i okamžiky, které byste si nevymysleli. A tak jednu hvězdičku přece jen ponechám._____ 3) A ty utahané písničky!_____ 4) Na rozdíl od pečlivě vygradovaných Haškových povídek tato patlanina nemá pointu vůbec anebo jen nějakou hloupně trapnou. (24.11.2020)

V roce 1931 se Saša Rašilov dostal na pomyslný vrchol ve dvojici filmů úzce spojených s Jaroslavem Haškem a jeho nejslavnějším hrdinou Švejkem. Po sérii větších či menších rolích v němém filmu se snad mohlo krátce zdát, že jeho cesta novým médiem bude epochálnější, přesto po "Haškově roce s tváří Rašilova" bylo možné si Sašu na větším prostoru užít už jen v dalších čtyřech filmech - v Pod jednou střechou, v Přijdu hned, v Rodinných trampotách oficiála Tříšky a v Divotvorném klobouku. Což není věru mnoho, Saša jako představitel hlavních úloh se s filmovým médiem míjel až do své smrti, ačkoli patřil mezi generaci nadšených průkopníků. Jeho doménou zůstala činohra ND, kde působil od dob Hilarových. A čím tedy zaujme Poslední bohém? Jako studie proměny Haška v jeho vlastního literárního hrdinu. Rašilov si skrze svou postavu prochází několika výraznými proměnami od bohémského spisovatele, který není schopen uživit vlastní dítě a předstírá před ním, že je jeho pouhým strýčkem, zároveň dokáže ale pobavit celou putyku vlastním zpěvným repertoirem, stává se vynikajícím fabulátorem a cirkusákem... když tu udeří povinnost narukovat. Raritní je též výrazná role herce z Burianova divadla Jana Richtera a počátky rozkošné salónní herečky Trudy Grosslichtové, jejíž postava vychovatelky zde tvoří ideální mostek mezi Haškem revolucionářem a Haškem bohémem, který přeci jenom potřebuje nějaký ten příjem, a je tedy možné přijmout z pozice spisovatele na dlažbě i místo v "lepší společnosti" - ovšem v takové, ve které je hlavou rodiny stará generálová s tváří Anny Švarcové, což by na každý pád vyprovokovalo k revoluci každého. (17.11.2014)

Ne, tohle opravdu na Osadu nemá, nejsou zde žádní šlechetní trampové s velkým poprsím, hadi v krabičkách, čeky na nábytek ani syrečky z Alžíru. Aĺe zase se naučíme, jak se dělá humor na pozadí malovaných kulis, krásné baráčky v pozadí, jako by je kreslilo malé dítě. Ano, chvílemi bych chtěl být ptáčkem, jako paní jenerálová a uletět pryč, jenže mě vždycky uzemní Saša Rašilov svoji dobře mířenou slovní cihlou ( o záchvatech řevu ze sedadla po pravici ani nemluvím). Nakonec je z toho všeho bez invence natočená splácanina všeho možného, ať už jde o prvky komické, romantické nebo jakékoliv jiné. Innemann se rozhodně neřídil pravidlem protřepat, nemíchat, ale spíš smíchat a rozmixovat. Takže se jen rozhodnout, jestli tu kaši zhltnu, nebo nechám ležet na talíři. Nakonec bude nejlepší odflusnout si jako ona těžkotonážní matrona, neřešit to a pokrmům podle podobných receptů se radši zdaleka vyhýbat. (29.09.2008)

Viděl jsem ho po delší době - a po delší době se tento film, který se rozhodně nemůže nazývat biografií, dá koukat. Překvapí nás mladistvý vzhled Saši Rašilova - vždyť mu tehdy bylo pouhých 40 let, není to ještě tak výzrálá role jako v Přijdu hned nebo Rodinných trampotách, ale už je to Rašilov se svým typickým herectvím plným neobyčejného citu, naplněný člověčenstvím v tom nejlepším smyslu slova. Truda skutečně byla milá herečka, zajímavou roli dostal Jan Richter, takříkajíc na tělo, protože jemu se alkohol stal snad osudným. Na rok 1931 slušný film. (19.08.2020)

No to mi podrž voči, tohleto mělo bejt jako CO? Ta psychicky labilní, plačtivá, obézní, nepohyblivá, rozněžnělá necharismatická ženská, kterou tak pěkně ztvárnila Saša Rašilovová, krásným hlasem zpívající, neustále myslící jen na své dítě a něžně se mazlící se psy, měl být jako Hašek, ten neposedný rarach, který se na nikoho neohlížel, který nechal své nemluvně u číšnice v hospodě a vzpomněl si na něho až po týdnu pilného tažení po všech možných putykách, Hašek, který sice zpíval rád, ale údajně to vůbec neuměl, který vedl podle všeho dost cynicky svůj obchod se psy... Se divím, že zříceniny lipnického hradu dosud stojí, že odolaly tomu větru, vyvolaném Haškem v hrobě se otáčejícím. Taky bych nikdy neřekl, jak byl Hašek zvrácený... Podle všeho jeho Jarmila sice nebyla nějaká extrovní krasavice, ale přece jenom, že vypadá jako starý, hodně sešlý pán, toho bych se nikdy nenadál. A on tomu pánovi přitom psal tak zamilované dopisy... Jednu hvězdičku dávám za tu scénu na pouti, i když, co si budeme nalhávat, do reelního podniku z povídky to mělo celkem dost daleko. (12.04.2012)